Strach o to, abychom náhodou učitele nepřeplatili, je v důsledku strachem o to, aby se náhodou příští generace neměly moc dobře.

Slovenští učitelé minulý týden stávkovali za zvýšení platů. Podle informací Deníku N jich v pondělí protestovalo přes 11 tisíc, celkem se do stávky zapojilo 731 škol, z nichž asi 300 zůstalo zavřených. Čísla v následujících dnech klesala.

Když se zalistujete poslední zprávou OECD o vzdělávání, která pracuje převážně s údaji z roku 2013, začne vám vrtat hlavou, proč učitelé nestávkují taky v Česku. Jejich platy jsou ještě méně motivující než na Slovensku: v zemích OECD vydělávají v průměru 78 až 82 procent toho, co srovnatelně vzdělaní zaměstnanci, v Česku je to ale jen 52 až 56 procent (tabulka D3.2a). Podle údajů OECD vzroste za celou kariéru plat českého učitele jen o necelou čtvrtinu, mezinárodní průměr jsou dvě třetiny (tabulka D3.3a). Už samotné nástupní platy tu přitom patří k nejnižším, a to i po přepočtu podle parity kupní síly (graf D3.2).

Pokud vás to netrápí kvůli učitelům samotným, pak by mělo kvůli generacím dětí a mladých lidí, které učí a vychovávají. Podle jiné zprávy OECD totiž dosahují v mezinárodních srovnávacích testech PISA nejlepších výsledků žáci a studenti z těch zemí, které peníze vynaložené na školství investují spíš do učitelů než třeba do snížení počtu žáků ve třídách.

Zkušenosti potvrzují pořekadlo, že kdo za práci platí v oříškách, pro toho budou pracovat opičky. Což samozřejmě neznamená, že na českých školách neučí kvanta vynikajících pedagogů, kteří to dělají hlavně proto, že jim to dává smysl. Jenomže pokud se musí za pocit vlastní užitečnosti platit až několika desítkami tisíc měsíčně na nákladech ušlých příležitostí, nadšení prokazatelně nevytrhne úroveň školství. Převládne demotivovaná a ne moc kvalitní pracovní síla, která má zásadní vliv na to, jak budou další generace přemýšlet o světě, komunikovat s druhými a řešit problémy.

Investujeme špatně – a navíc málo

Na lepším ohodnocení učitelů by se při tom na rozdíl od jiných témat nemusel rozjet tradiční střet levice a pravice. Levicové strany by takto měly strážit ideál rovných příležitosti: děti, jejichž rodiče nemají dost peněz na jazykové školy a zahraniční pobyty, mají s podhodnocenými učiteli výrazně ztíženou možnost naučit se plynule cizí řeči; a tenhle problém se samozřejmě neomezuje jen na výuku jazyků. Pravice může téma pojmout jako podporu osobní autonomie: čím kvalitnějšího vzdělání člověk dosáhne, tím větší je šance, že se v životě bude rozhodovat zodpovědně a stráví méně času odkázaný na cizí pomoc.

Technokrati na obou stranách pak můžou vždycky tvrdit, že se investice do vzdělání vrátí v růstu ekonomiky. Pádné argumenty najdou třeba ve dva roky staré studii Daniela Münicha a Tomáše Protivínského, která opět vychází z analýz OECD.

Ostudou je už samotná skutečnost, že Česká republika investuje do školství ve srovnání s jinými vyspělými zeměmi mimořádně málo veřejných i soukromých peněz. Je to jen 4,4 procenta HDP, zatímco v celém OECD o skoro celý procentní bod víc (tabulka B2.3 v prvním odkazovaném dokumentu). Než se ale nějaká progresivnější vláda odhodlá k nápravě, stálo by za to aspoň změnit perspektivu. Myslet na to, že o tom, jací z dětí a studentů vyrostou lidé, nerozhoduje velikost tělocvičny, multimediální vybavení tříd, velkolepost kampusů ani další věci, do kterých plyne taková část nákladů na školství – ale hlavně učitelé.