Naše akademické prostředí je prostě nenasytné. A to hned v několika významech. Po roce 1989 došlo k jeho zásadnímu rozrůstání, přímo masifikaci, otevřely se brány pro vznik řady nových oborů a rozšiřování starých. Nabobtnala samotná množina vysokých učení, tudíž někteří jejich (třeba i velmi zvláštní) zástupci figurují na webových stránkách kdejakého hrdého městečka. Hlad po – často bezpracných – titulech se stal natolik rozšířeným, až dnes titul magistr nebo inženýr nabývá podobného významu, jaký kdysi měla maturita. Pracovišť, jež udělují vysokoškolské diplomy, máme pak na počet obyvatel více než jiné vyspělé země. To se spolu s leckdy krajně problematickým dotováním a faktickým finančním neoceňováním byť příkladného absolutoria či odborné činnosti stává zdrojem očividného úpadku úrovně terciární oblasti výchovy a vzdělávání. Dodejme, že zvlášť tristně i nevěrohodně působí, když péči o (vyšší) učenost a duchovní rozvoj republiky v podstatě zcela ignoruje vláda proklamující budování vzdělanostní společnosti.

V nastíněné atmosféře, kde se navíc často upřednostňuje kvantita, nikoliv kvalita (studentů, publikací), je samozřejmě velký prostor pro frustraci aktérů a bohužel taktéž snahu se svým způsobem „zhojit“. Čímž se dostáváme ke druhému rozměru pojmu nenasytnost. Velkým problémem se staly mravy samotného českého prostředí, odrážející rovněž zde rozšířenou korupci a svého času navíc takzvané „létající učitele“ neboli „turboprofesory“, kteří pro zisk jako čamrdy pobíhali mezi výukou na zcela různých místech. Někteří čilí „odučitelé“ si dokonce, často ve spojení s nesmírně podivnými investory, založili instituce směňující de facto sumu peněz za diplom, ač by se jednalo o zákazníka na hranici gramotnosti. Což prosím nijak nepřeháním, neboť mám osobní „pedagogickou zkušenost“ z jisté brněnské soukromé školy, jejímuž vedení nebylo zatěžko vykonávat nátlak ohledně nadstandardního přístupu kantorů k takto vysloveně nevhodným posluchačům.

Podezření na nesmírně pokleslé zpeněžování duševních hodnot hýbe poslední dobou i Brnem, jež veřejnému prostoru ČR připomnělo, že ryba smrdí od hlavy. Přinejmenším to mnohé napadlo po vyslechnutí kauzy primátora Romana Onderky, jemuž svého času kritici vyčítali absenci univerzitní zkušenosti. Dohnal ji na místní Vysoké škole Karla Engliše, kde pod jeho jménem prošla „sítem víry pravé“ následně nezávislými odborníky jednomyslně zpochybněná bakalářská práce. Vedená, dodejme pro úplnost, čerstvě odvolaným prorektorem. Popravdě řečeno, nejde o žádné velké překvapení. Soukromý podnik, jemuž v moravské metropoli špatnou pověstí konkuruje snad jen Rašínova vysoká škola, se opakovaně potýkal se zásadními výhradami Akreditační komise a bývalým majitelem byl jistý Jan Harangozzo, přítel řady významných politiků a adept na odebrání plzeňského právnického titulu. Škola, ale též Česko sklízí, co před lety zaseli. Harangozzo znamená, tuším, maďarsky zvoník a spolu s Onderkou nám vyzvánějí za pět minut dvanáct.

V krácené verzi zveřejnil Brněnský deník Rovnost