ŠKOLSTVÍ: Na blbou otázku blbá odpověď
Tvrzení, že lidi nečtou a vůbec že s mládeží cloumá úpadek, slyším a čtu od doby, co začala masově fungovat televize. To bylo už před padesáti lety. A protože se stále u nás vydávají tisíce titulů ročně a každá slušná česká (a moravská) domácnost má doma knihovnu či aspoň knihovničku, jsou původní zprávy o české negramotnosti poněkud přehnané. Představa, že by si dodnes lidé kupovali dětské a mládežnické knihy (a že se jich každoročně vydává!) a pak je jen strkali do poliček, mi připadá poněkud pitomá. Předpokládám, že je čtou. Jinak by je nekupovali. A že jim rozumí, protože jinak by je nečetli. V tom musí být nějaká ptákovina, odmyslíme-li si, že se z toho dělá taky aféra proto, aby měly noviny co psát. Věc mne zaujala, protože jsem vzděláním mj. také učitel odborných předmětů, absolvent Ped. f. UK. A jak říká moje žena: učitel, to není povolání, to je diagnóza.
I ponořil jsem se do problému. V prvním článku jednoho odborníka na pedagogiku jsem nalezl tvrzení, že naši žáci nejsou schopni pochopit ani nejzákladnější otázky. Předložil příklad: „Když houslista hraje skladbu dvě minuty, jak dlouho ji hraje kvarteto?“ Správná odpověď by měla dle odborníka být, že také dvě minuty. Leč je to odpověď blbá, protože i otázka je blbá. Pouze zdánlivě rafinovaná a fikaná.
To totiž není otázka na logiku ani počítání, to je chyták. Využívající nepřesnosti otázky, aby dokázal, jak je tazatel chytrý a odpovídající blbý. Protože tu skladbu mohou hrát všichni najednou, ale také každý zvlášť. Což bývá při nahrávání dosti obvyklé a ví to i průměrně vzdělané dítě. Anebo může houslista svůj part hrát dvě minuty, ale celá skladba může mít – teoreticky - třeba patnáct minut. Takže odborník se vytahoval a „dělal závěry“, a přitom jenom položil záměrně anebo z vyčůranosti nejasnou otázku.
Chtěl jsem se podívat na způsob kladení otázek a sestavení vět ve zkoušce PISA, ale nalezl jsem v rychlosti jen stať Zachraňte české školáky. I učitele v LN 15. 12. 2010. Ale myslím, že to postačí.
Nejprve se musím vrátit k problému způsobu „kladení otázek“ a sestavování testů. Přestože se dlouho ví, že nejasné a návodné otázky významně zkreslují výsledky, předstírají dobře placení výrobci těchto „výzkumů“, že tomu tak není. Například: dáme posoudit zkoušenému láhev z poloviny naplněnou vodou. A zeptáme se: „Je takto naplněná láhev poloplná, anebo poloprázdná?“ Správná odpověď bude dle vyhodnotitele „poloplná“, neboť použil slovo „naplněná“. Ale to celé je jen sofistika. Stejně správně je i tvrzení, že láhev je poloprázdná.
Na Západě tak milované zatrhávání A, B, C, D, přičemž jen jedno z nich je správné, pak často není vůbec o vědomostech, ale hlavně o systému zadávání a hodnocení. Vycvičíte-li žáka, jakým způsobem uvažuje zadavatel a jak jsou formulovány otázky a odpovědi, naučí se tento algoritmus a nemusí toho moc o problému vědět.
Sám jsme to na sobě vyzkoušel. Tedy vyzkoušela to na mně StB v dobách Charty 77. Po zabavování technických průkazů od vozidel a pasů a někdy dokonce i občanek vynalezl nějaký soudruh „přezkušování z dopravních předpisů". Takže nás zvali na Dopravní oddělení SNB a dali nám – mýr nix, dýr nix - vyplnit zkušební testy. Protože to jsem měl ještě papíry i na autobus a traktor, tak jsem to udělal skutečně zpocený. Kdo dělal za totáče autobusácké zkoušky, ví své. A pak nás pozvali znovu a znovu a my jsme si s paní Ritou Klímovou už z toho dělali srandu, protože jsme byli vždy pozváni spolu, že se to brzo naučíme nazpaměť. Nemuseli jsme. Brzo jsme přišli na systém, jak je to vymyšleno, a pak už mne mohli vzbudit o půlnoci a já bych jim to zaškrtal za jedna. Pak na to soudruzi přišli taky a vzdali to. Na kvalitu mých vědomostí o dopravních předpisech to nemělo žádný vliv. A na kvalitu řízení už vůbec.
Když jsem zjistil, že státy, které „uspěly“, dělají podobné anebo tytéž zkoušky pravidelně, a ty, které „neuspěly“, je nedělají, bylo mi jasno. Pendrek jde o vědomosti! Jde o to, že když naučíš dětičky jako opičky, jaký je v tom systém, budeš ve výzkumech jednička. Asi jako když se vycvičí laboratorní krysy. Jak pochopí systém, nemusí toho moc vědět, ale budou za hvězdy.
Otevřete-li si na webu shora uvedený článek od pana Tomáše Němečka a přečtete-li si příklady a jejich hodnocení, přijdete na to jistě také sami. Podívejte se na příklad: Uvedený text o problému odjíždění do práce je „vzorově“ vyhodnocen zcela jistě špatně. Pokud podle návodu správně zakroužkujete na otázku č. 1 „D“, jde zcela evidentně o špatnou odpověď. Leč v testu označenou jako správnou. Správně by mělo být, že se oba texty zabývají na základě podobné výchozí informace dvěma rozdílnými úvahami. První text mluví o možnostech, druhý řeší problémy pracovní kooperace a soužití.
Na druhou otázku lze odpovědět různě a podle vzoru vždy správně. Zato třetí otázka je úplně mimo mísu. Člověk používající mozek a zvažující více variant a významů textu nemůže uznat za správnou odpověď ani jednu z nabízených.
Pokud vím, stejné problémy byly při testech k maturitám, kde mnoho studentů i kantorů správně poukazovalo na to, že možností řešení je více a někdy jsou všechny nabízené špatné anebo případně více možných odpovědí správných.
Podíval jsem se na maturitní otázky a zděsil jsem se. Nesmyslné kladení slov ve větách, používání rádoby odborných výrazů, které student nikdy v životě nebude potřebovat, požadování znalostí z větných rozborů a pravidel, které jsou tak možná zajímavé pro pracovníky Ústavu pro jazyk český, ale jinak jsou naprosto zbytečné, atd. Po napsání dvaceti knih to snad mohu tvrdit.
Vsadil bych také stovku proti koruně, že by tvůrci příkladů z matematiky propadli ze zkoušek z češtiny a mnozí rodilí mluvčí by u maturity z cizího jazyka „vybouchli“, protože se po nich chtějí jen obludná pravidla a výjimky z výjimek. Ale jak se dostanou na záchod a jak se řekne toaletní papír, to se maturant nedozví.
Školství vypadá, že je řídí lidé, kteří si snad ještě hrají s přístroji „Vydržaj, pioněr“, ale v životě neviděli počítač, internet a venku byli naposledy někdy v roce 1988. Co se však týče výsledků zkoušek PISA, za to nemohou. A děsím se toho, že se zapojí do křížkovacího šílenství.
Protože po zkušenostech s „množinami“ a po osobním zjištění, jak jsou na tom běžní Američané, Španělé a třeba i Francouzi, se osobně bojím chvíle, kdy praskne ta finská bublina, podle které všichni skáčeme. Třeba o tom, jak mají 80% kvalitních vysokoškoláků, což je samo o sobě blbost, protože množství inteligence je v evropských národech celkem konstantní. Myslím, že se to brzo ukáže, tak jako se ukázalo, že ani přes milion keců není euro spasitel Evropy a že Švédsko už nejméně deset let lže o skutečné situaci s imigranty, že nás větrníky nespasí atd. atd.
A ostatně výsledek PISA tvrdící, jak že jsou mladí Němci geniální a mladí Rakušané blbci, svědčí o tom, že blbec je někdo jiný. Obě země znám. Prakticky není rozdíl.
A prosil bych: učitele nezachraňujte, ale nechte je proboha učit!!! Aby měli co tisíce úředníků a „vědátorů“ ze školství co dělat, navrhuji, aby byli zaměstnanci jednotlivých odborných sekcí na ministerstvu školství a příslušných ústavech komisionelně přezkoušeni. Matematici z češtiny, biologové z fyziky, angličtináři třeba z chemie a podobně. A kdo neuspěje, má výpověď. Leda by přepsal svoje učebnice tak, aby se mohli ministerští kolegové z nich doučit a za rok složili opravné zkoušky. A vše bych zpřístupnil na internetu.
Co vy na to? Nechtěla by si to dát do svých plánů třeba právě strana Věci veřejné? Když má to školství? To by mělo úspěch! A školáci, maturanti, vysokoškoláci i jejich rodiče by jistě na VV nezapomněli.
