Učitelské odbory neústupně prosazují zvýšení platů pedagogických pracovníků o deset procent s účinností od ledna 2017. Kampaň „Konec levných učitelů“ sice opírají odboráři o obvyklou argumentaci, že vyšší platy znamenají růst prestiže učitele ve společnosti, současně však připojují temnou hrozbu, že „naštvanost ve sborovnách stoupá“.

To, že s výší platu roste i autorita učitele ve společnosti, je názor směšný. Prestiž si každý člověk ve svém povolání buduje sám, proto ani autorita učitelů před žáky i jejich rodiči není automaticky garantována výší jejich platu, jak tvrdí odboráři. Je utvářena osobností pedagogů, jejich pečlivostí a důsledností, pracovitostí, objektivností a – konec konců i vlastní celoživotní péčí o intelektuální převahu. Stát se učitelem je dobrovolná volba, jejímž smyslem a naplněním je i něco jiného, než pouze platové ohodnocení.

Fakt, že to „ve sborovnách vře“, může být ovšem do jisté míry pravda. Příčiny onoho „varu“ jsou však zřejmě jiné, než ty platové. Ve školách se méně učí, zato soustavně „reformuje“ metodou „od zdi ke zdi“. Nekritické přejímání zahraničních multikulturalistických a environmentalistických „pokrokových“ vzorců - včetně glorifikace jakési „evropské znalostní společnosti“ - vyústily v byrokratický chaos, který je tím rozhodujícím zdrojem oprávněné zloby většiny pedagogů.

Učitelské odbory i ministryně Valachová by si proto měli raději přiznat, že platy zdejších pedagogů nejsou hlavní bolestí kolabujícího českého vzdělávacího systému.