ROZHOVOR: Pod znamením půlměsíce
V květnu 2015 představil vydavatel Marek Belza na autogramiádě v Praze nový román exilového autora Luďka Frýborta Pod znamením půlměsíce, pojednávající o možné podobě Evropy po jejím ovládnutí muslimy. Pro velký zájem vyšel už v září 2015 dotisk, kniha se stala jednou z nejprodávanějších, a tak další dotisk, z června t.r., se právě dostává na pulty knihkupectví.
Luděk Frýbort, žijící v Hannoveru, publikuje v České republice v řadě periodik, byl jedním z kmenových autorů Annonce a dobře jej znají čtenáři Neviditelného psa. Položil jsem mu několik otázek nejen o jeho posledním, tak úspěšném románu.
Pane Frýborte, při své návštěvě Prahy v létě 2014 jste mi řekl, že máte napsaný román o podobě Evropy po jejím možném podmanění muslimy v období 2040 – 2070. Román Vám nechtěla některá nakladatelství vydat, ať už z obav, nebo z jakési zvráceně chápané politické korektnosti. Je báječné, že tu kuráž měl nakladatel Marek Belza. Je ale skutečně Vaše podání nebezpečí islamizace Evropy tak politicky výbušné, nebo dokonce uráží islám? Můžete, prosím, stručně svůj román charakterizovat?
Co se charakteristiky týče: jde o vizi nebo spíš představu, jak by mohla vypadat Evropa, jestli v ní skutečně někdy po přelomu století převládne islám. Děj jsem rozložil do několika zemí Evropy a Blízkého Východu, vesměs na základě vlastní zkušenosti. Sjednocujícím prvkem je osoba Proutkaře, neúnavného chodce a člověka nadaného nevysvětlitelnými schopnostmi. Román jsem začal psát už v r. 2008; dnes, po zkušenostech s uprchlickou invazí, bych děj postavil trochu jinak, i celkové vyznění by asi dopadlo jinak. Ale už se stalo, ostatně, jakákoli prognóza budoucnosti je vždy věc ošidná. Proč jsem se s psaním loudal dlouhých osm let... z jistého pocitu marnosti. Neměl jsem ani zdání, kdo by román mohl vydat poté, co tehdejší vydavatel mých knížek, pan Josef Kudláček, ukončil svou činnost. Kdybych žil v Čechách, mohl bych obíhat nakladatele a vyjednávat, až bych snad některého umluvil; jsem ale člověk exulantský a telefon ani e-maily osobní styk nenahradí. Byl jsem na pochybách, má-li vůbec smysl román dovést do konce; předložil jsem tedy na zkoušku několik výňatků čtenářstvu dnes již zaniklého internetového časopisu Czechfolks s prosbou o posouzení. Odezvy byly vesměs příznivé až velmi příznivé, jen pište, pište, nabádali mě všichni, však on se nakladatel najde. Sešlo se mi dokonce několik kontaktů na vesměs menší nakladatelství a jedno velké (Vyšehrad), výsledek byl ale ve všech případech rozpačitý. Ne hned odmítnutí, spíš vykrucování. Pochopil jsem proč: báli se ti dobří lidé, aby na ně nebyla vyhlášena nějaká fatwa pro urážku islámu, jak se to přihodilo Salmanu Rushdiemu nebo tomu dánskému kreslíři. Což chápu; samotnému se mi hlavou honily takové obavy, ale rozhodl jsem se riskovat. Odvahu k riziku projevil i nakladatel pan Marek Belza, takže knížka nakonec nejenže vyšla, ale dočkala se i dvou dotisků. Děkuji tímto všem, kdo se o vydání přímo či nepřímo zasloužili.
Jistě byste nemohl tento román napsat, kdybyste neznal islámský svět z osobní zkušenosti. Prosím, kdy a kde jste se s ním setkal?
Jejej, to se stará historie. Někdy koncem čtyřicátých let přišel do kin film s dějem odehrávajícím se za mahdistického povstání v Súdánu (1881–1889); no, a já, kluk patnáctiletý, jsem byl absolutně uchvácen jeho výrazně orientálním koloritem. A už mi to zůstalo, výstižněji řečeno jsem byl celý blázen do všeho arabského a islámského. Absolvoval jsem dva ročníky klasické (koránové) arabštiny, i jinak jsem se pilně vzdělával s tím výsledkem, že podrobnějším obeznámením s pravidly a podstatou islámu se mi nadšený obdiv postupně změnil v kritiku. Což trvá až podnes, leda že jsem si spíš teoretické poznatky doplnil cestami – hned to spočítám – do jedenácti islámských, z toho sedmi arabských zemí (na vlastní pěst a nezprostředkovaně). Můj dojem byl vesměs příznivý: přátelští lidé – pakli jsem nebyl takový trouba, abych se dával do řečí o židech a Izraeli – naprostá poctivost, zdvořilý zájem. Mohlo to tak zůstat, kdyby bývalo nedošlo k průniku muslimského myšlení a celého životního stylu do zemí Západu. Ale to už se dotýkám další otázky.
Vztah k současné vlně muslimské migrace rozděluje společnost. Liberální pohled je víceméně shovívavý až jednoznačně imigraci vítající, konservativní více akcentuje bezpečnostní rizika, zejména nebezpečí pro západní demokracie, pro židovsko-křesťanskou civilizaci. Jak si vysvětlujete současnou politiku lídrů Evropské unie k této záležitosti?
Na základě studia koránu i osobní zkušenosti si dovoluji být silně skeptický k možnostem integrace muslimů v evropském prostředí. Integrace znamená přizpůsobení; a nebude přece přejímat hodnoty a obyčeje hostitelské země ten, kdo je pokládá za úpadkové, své vlastní pak za nadřazené a jedině správné, samým Bohem potvrzené. Liberální pohled není shovívavý, jak uvedeno, nýbrž naivní a nepoučený; i doporučil bych každému, kdo chce do takových věcí mluvit, aby si nejdřív přelouskal pár stránek koránu. Kloním se tedy spíš k zmíněnému pohledu konservativnímu, dělajícímu si starosti o budoucnost křesťansko-židovské civilizace. Taky si je dělám. Co se vůdčích postav Evropské unie a jejich politiky týče, je to otázka spíš pro dobře fundovaného psychologa, ale když se k tomu žádný nemá, zkusím to sám. Jedním z vysvětlení může být obvyklá nechuť profesionálního politika pouštět se do něčeho nevyzkoušeného, co může dopadnout tak i onak. Je zvyklý na zajetou praxi sociálních opatření, rozpočtů, deficitů, volebních kampaní s jejich poněkud hysterickým průběhem, až je zase chválabohu na další čtyři roky pokoj – a vy tady na ně s nějakými uprchlíky. To oni nemají rádi. Dále: současná politika se nerada pohybuje v delším časovém rozmezí. Zde problém, zde řešení, kdo je pro, kdo proti, hotovo. Jak hotovo, s tím ať se peklují ti, co přijdou po nás, my vládneme teď. Svou roli hraje i skutečnost, je-li kdo obdařen potomstvem nebo není, jak nejlépe dokumentuje osobnost paní kancléřky Merkelové. Pro bezdětného politika končí veškeren zájem odchodem do penze, v extrémním případě vlastním dožitím. Kdo má děti a vnuky, spíš myslí a jedná v přesahu přes tyto meze. Ještě dále: na levém křídle politické scény už od sedmdesátých let minulého století existuje cosi, co lze bez přehánění nazvat nepřátelstvím vůči vlastní civilizaci; a ne-li rovnou nepřátelstvím, tedy velmi jednostrannou, nepříznivě zaujatou kritikou. Nic není řádného, co kdy vykonala, koná a ještě bude konat tato sama sobě nepřátelská civilizace; v takovém rozpoložení ducha se příliv běženců z cizích, se západními zvyklostmi nesouznících světa krajů může jevit jako osvěžení a nová naděje. Pochopitelně se všechny tyto chiméry pod tlakem skutečnosti rozplynou, ale to už může být po čertech pozdě.
Evropskou společnost rozděluje i postoj k výsledkům brexitu, kdy Britové rozhodli o svém vystoupení z EU. Domníváte se, že výsledek referenda bude pro lídry EU znamením, že je třeba se zamyslet nad správností nebo spíš nesprávností jejich politiky, nebo jej naopak využijí pro ještě větší tlak na vytvoření evropské federace? Myslíte, že vystoupení nejsilnějšího evropského člena NATO a druhé nejsilnější ekonomiky z EU povede k následování i některé další země?
Než postoupím dál, dovolil bych si upřesnění: v souhrnu početních stavů a výzbroje je nejsilnějším evropským členem NATO Francie, po ní Polsko(!), pak Itálie, teprve po nich Velká Británie. Ve všem ostatním bych si uložil odstup tak jednoho roku, než začnu hodnotit klady a zápory tzv. brexitu. V každém případě se něco dalo do pohybu; a v dějinách se pohyb vždy děje po křivkách, kličkách, spirálách, sinusoidách a jiných obrazcích v prostoru i v času; linka běžící přímou cestou od úmyslu k cíli se naproti tomu nepotvrzuje nikdy. I uvidíme ještě, kam se všechno dokutálí. Výsledky brexitu mohou být pro další evropské země výzvou k napodobení, také ale varováním: ježíšmarjá, ti tomu dali, ti Angličani, to nesmíme opakovat. Pozoruji totiž, jak se z brexitu stává anglxit, k němuž zbytek ostrovní říše nemá mnoho chuti se připojit; to také něco znamená.
Měl jsem to štěstí seznámit s textem dalšího Vašeho rozsáhlého románu Praotcové, který přináší možný pohled na naše keltské kořeny, a se souborem Vašich esejí Mozaika života – zpověď starého konservativce. Je potěšení číst Vaše texty, psané vybroušenou češtinou a doufám, že se brzy podaří je vydat. Znamená to, že věříte v budoucnost tištěných knih a tedy v dostatek čtenářů, pro které je tištěný text víc než internetové podání?
Pan Belza má druhé vydání Praotců (první vyšlo v Annonci r. 2001) v plánu pravděpodobně pro příští rok; jestli po nich bude následovat i ta Mozaika života, bych zatím ponechal osudu. V budoucnost tištěných knih pevně doufám, třebaže v podstatně nižších nákladech. Ono je to jiné počteníčko takhle večer v křesle, nohu přes nohu, šálek čaje po ruce si říkat v pěkné knížce, než ji vyťukávat na obrazovce. Což mi potvrzují ti, jimž někdy pošlu některý svůj text e-mailem: než se jím začnou zabývat, nejdřív si ho vytisknou. Čili souhrnem: mám důvod se domnívat, že tištěná kniha nevyhyne, ale stane se koníčkem užšího kruhu milovníků dobré četby, majících dost trpělivosti se jí pozorně pročítat, případně se vracet o několik stránek k zajímavě formulované myšlence.
Velice děkuju, pane Frýborte, za laskavé odpovědi!
Na otázky Martina Rejmana odpověděl autor z Hannoveru 14. července 2016.
Román Pod znamením půlměsíce můžete vyhledat u svého knihkupce nebo objednat přímo v nakladatelství na e-mailové adrese mbelza2002@yahoo.com nebo na telefonním čísle 732 339 468. Cena knihy při objednávce v nakladatelství je 399 Kč + poštovné 49 Kč (při objednávce v souhrnné hodnotě nad 500 Kč není poštovné účtováno). Na stránkách www.mbelza.sweb.cz naleznete podrobné informace o tomto i dalších zajímavých titulech a aktivitách Nakladatelství Marek Belza v Krásné Lípě.