Poměrně velká část naší společnosti odsuzuje odbojovou činnost bratří Mašínů. Jak byste lidem vysvětlil, že jste nebyli vrahy?

Kdybyste mluvil s politickými vězni, tak ti vám všichni řeknou, že nám fandí, protože zažili své a ví své. Když chodím na ta setkání politických vězňů, tak se mi ještě nestalo, aby mi někdo řekl: „Co jste to dělali? To já bych nikdy nikoho nezastřelil.“ Spíše říkají: „Škoda, že jste těch bolševiků nepostříleli víc.“ Bohužel, ta mladší generace, nemyslím tedy úplně tu nejmladší, myslím lidi, kteří se narodili koncem světové války a dorůstali již v komunistickém systému, byli vychováváni ke komunistickému způsobu myšlení. Kdyby četli a informovali se, že my jsme začali náš odboj v padesátých letech, po tom, co již bylo jasné, že se komunismus uchytil - Píku popravili, Horáková byla popravená. Ale za jakých okolností! Všechno to byly vykonstruované procesy, chladnokrevné vraždy! My jsme si řekli „tak to tedy ne!“ Věděli jsme, že nám tady v komunistickém Československu pšenka nepokvete. Uvědomili jsme si, že třídní boj je výzva, a my jsme tu výzvu přijali.

Opravdu mě mrzí, že lidé se neinformují o tom, jak zločinný komunismus byl. Třeba když někdy diskutuji na školách a některé děti se mě zeptají: „To jste je opravdu museli zastřelit?“, tak mě to mrzí. Tak jim říkám, že když děláš odboj proti komunismu, tak to nemůžeš dělat v rukavičkách. Platí staré české přísloví: na hrubý pytel hrubá záplata.

Od koho vlastně přišel první impuls. Vy jste se s Mašíny znal odkud?

My se s klukama známe už odmalička, od roku ´42. Když generál Mašín odešel do odboje, tak se přestěhovala jejich rodina do Poděbrad, což vlastně ovlivnilo můj celý život. Já jsem se stýkal především s Pepíkem a s ním jsem strávil nejvíc času. Měli jsme společné náhledy na život: na holky, na sport atd. Radek (Ctirad Mašín) ten měl zas svoji partičku kamarádů, byl skaut atd. Se svými kamarády se byl Radek podívat po válce i do Normandie. Pamatuji si, že přivezli nějaké fotky a já z toho byl celý nadšený - na pobřeží byla ještě spousta vraků a vojenské techniky, lodě a tak. Ale to neznamená, že bychom se s Radkem nějak navzájem stranili, to ne. Když komunisti začali zavírat a popravovat lidi, tak jsme pomalu začali přemýšlet, co s tím. A nebylo to tak, že by tu naši činnost inicioval jeden člověk. Na tom, co je bolševismus za svinstvo, jsme se tak nějak shodli všichni.

Myslíte si, že by „starý“ Mašín, kdyby ho nepopravili nacisté, šel s vámi do odboje proti komunistům?

Ne, ti kluci Mašínovi by šli do odboje s ním, protože starý Mašín by tomu šéfoval (smích).

Myslíte si, že komunismus byl podobný nacismu?

Ne, komunismus byl horší. Ježíšmarjá, já vám dám příklad. Zdena Mašínová, sestra Mašínů, se začala po 89. pídit po hrobě své matky, kterou komunisté zavřeli a ona umřela v jejich kriminále. Komunisti ji uložili do hromadného hrobu. A víte, kdo tam s ní byl? 34 dětí. To byly děti žen, které měly jít na popravu. Ty ženy byly těhotné, tak ty děti chvilku někde nechali, hned je nezabili. To udělali, když jich měli víc. To jsou důkazy té hrozné příšernosti toho komunismu, kde lidský život pro ně neměl absolutně žádnou cenu. Když nejste komunista, tak podle nich nemáte právo být na tomhle světě.

V Chile s komunisty zatočil Pinochet. Souhlasíte s tím, co tam provedl?

Absolutně! Ježíšmarjá, když jsem žil v USA, v Miami, tak jsem se tam setkal s hromadou lidí, kteří byli z Chile, a ti podporovali Pinocheta. Říkali: „Ten nás zachránil před komunismem.“ Lidi by se měli o tyhle věci více zajímat, číst knížky, i v televizi běží spousta dokumentů. Pak by nás a Pinocheta přestali odsuzovat.

Jak se dnes mají Mašínové. Vídáte se s nimi občas?

Minulý nebo předminulý rok jsme byli v Kanadě, kde nám tam československý klub krajánků udělil vyznamenání. On byl u nich před tím prezident Klaus a oni ho žádali, aby nám dal vyznamenání. On říkal, že ne, že to je moc kontroverzní a tak, tak nám ho nakonec dali sami. Taky jsme se potom s Mašíny viděli v Berlíně a v Bratislavě. To si tam tenkrát Zdena Mašínová stěžovala, že přijela, aby viděla bráchu, a jeho pořád otravují novináři.

Pepa má v Americe nějakou firmu na počítačové čipy. Prodává to po celém světě. Radek zase vymyslel nějaký hořák, který spaluje vyjetý olej z motorů. Takže se jim daří dobře.

Proč sem nepřijedou, to jim pořád hrozí stíhání?

No, vlastně ano, protože ten náš případ byl jenom odložen a rehabilitováni jsme nebyli.

Ale u vás konkrétně nebylo obvinění z „vraždy“, že byste někoho zastřelil…

Já jsem „vojenský zběh“, protože v době, kdy jsme utíkali do západního Berlína, jsem byl na vojně. Taky jsem se zúčastnil akcí bratří Mašínů. V roce 1994 pan Stahl z pražského městského státního zastupitelství řekl, že všechny tři nás sem musí dostat a odsoudit nás. Chtěl napsat žádost do USA, aby nás vydali a tady nás potrestali. Opakuju, to se stalo v roce ´94. Lidi se mě ptají, proč jsem se vrátil. Já jim říkám, že to je kvůli tomu, že jsem sám a přijel jsem zpátky, abych lidem vysvětloval, proč jsme to všecko dělali. Kluci Mašínovic mají v zahraničí závazky a manželky a ty by tu být nechtěly. Těm nevysvětíte, že tady je takový systém, že ještě v roce ´94 chtěli zavřít jejich manžele, kteří bojovali proti komunismu, a že tady je v justici ještě řada lidí blízkých bývalému režimu.

Když jste se dostali do Západního Berlína a odstěhovali se do USA, tak jste vstoupili do americké armády. Jak se vám tam líbilo?

To víte, mladý kluci. Chtěli jsme nosit uniformu a tak. Nejdřív se nás ptali, co chceme dělat. Jejich první nabídka byla, jestli bychom nechtěli chodit přes hranice a dělat agenty chodce. Jenže my už jsme si svoje odchodili (smích), tak jsme řekli, že chceme do armády. Nakonec jsme to podepsali na pět let a šli jsme k jejich Special Forces, což bylo trochu něco jako cizinecká legie, protože tam byla řada emigrantů z východu. V 82. Airborne Division jsme se naučili skákat z letadla a prodělali jsme tam parašutistický výcvik. Pro mě byl pobyt v armádě skoro dovolenou, protože v těch Special Forces šlo už jenom o akce a nebylo to o tom, že by tam nějaký seržant lítal a díval se, jestli máte našajnovaný boty a tak. Samozřejmě jsme je naleštěný měli, ale tam nikoho nenapadlo nás tímhle buzerovat.

Z armády jste pak odešli v roce ´59. Proč?

Vypršel ten kontrakt. Pomalu už začínal Vietnam. Před tím jsem byl na chvíli v Koreji po podepsání příměří. Do Vietnamu by se mi moc nechtělo. Ne, že bych nechtěl bojovat proti komunistům, ale proti komunistům bych radši bojoval u nás. Pak jsme byli společně asi rok v Miami a potom Pepík odjel do Německa se tam oženit. My jsme pak s Radkem jeli do Texasu střílet nutrie - to je taková přerostlá krysa - protože se tam přemnožily a sežraly, na co přišly. To jsme dělali asi rok a ty kůže jsme prodávali.

Očividně vás střílení baví. Souhlasíte s dodatkem ústavy Spojených států, kde je zakotveno právo nosit zbraň?

Určitě. Člověk má právo bránit svou svobodu.

5. června je třetí výročí úmrtí amerického prezidenta a antikomunisty Ronalda Reagana. Jak jste ho vnímal vy, jako občan USA? Když ho srovnáte třeba s Carterem?

Já jsem byl ze začátku trochu na vážkách. Noviny psaly, že máme za prezidenta filmového herce a tak. Hned ze začátku začal dělat dobré věci. Šel tvrdě proti komunismu. Zato Carter mě hrozně zklamal, protože jsem si myslel, že by to mohl být dobrý prezident.

Byl to ale prezident za Demokratickou stranu…

To je pravda. Demokrati rádi utrácej peníze - přesně jako Paroubek. Ten to třeba viděl tam a opičí se po tom (smích). Zase ale demokrati nejsou hulváti jako Paroubek, jsou to docela slušní lidé, ale holt levičáckého smýšlení.

Já jsem žil 40 let v Miami a tam je taky dost černochů. A víte, že černoši Cartera neměli moc rádi?

To nevím. Proč?

Protože když tam přijížděli Kubánci, tak je uvítal Carter. Zvedl nahoru ruce jako nějaký Ježíš Kristus a říká jim: „We welcome you with open arms“ (smích). No a černoši, ti byli pěkně naštvaní, protože chtěli, aby se věnoval jim.

Něco podobného se děje teď, protože černoši se bojí hispánské invaze. Je i řada černých minutemanů hlídajících hranice…

Já se nedivím. Heleďte, když jsem se stěhoval zpátky do Čech, tak to jsem odjížděl v roce 2001. Před tím už mě to tam v Miami asi už pět let přestávalo bavit, protože takoví nejagresivnější z těch Jihoameričanů jsou Kubánci. Ti si dělají nárok, že jsou ti vyvolení v jižní Americe. Měli jsme tam jednoho guvernéra, to byl dobrý chlap, narodil se na Jihu a měl i ten jižanský akcent.

V šedesátých letech tam probíhalo také hnutí za občanská práva černochů. Já jsem o tom hodně přemýšlel a říkám si, no jo, oni mají tvrdou situaci. Oni jsou černí, hrozně rádi pijou, do práce se moc neženou, žijou v těch černých ghettech. No ale když tam přijde bílý, tak se musí pořád ohlížet a dávat si pozor, co se děje.

Kubánci také požadovali španělštinu jako úřední jazyk a ten guvernér jim řekl, že v žádném případě. Jeden můj známý od nich se mě ptal, proč s nimi nemluvím španělsky. A já mu řikám: „Já jsem sem přišel před tebou a já jsem se naučil anglicky, abych se mohl dorozumívat s Američanama, tak se jdi učit anglicky ty.“

Vidíte teď po volbách, když už není Gross a Paroubek u kormidla, nějaké zlepšení?

Určitě! Mluvím třeba s lidmi, kteří na všechno nadávají, ale já jim říkám, že není pravda, že se nic nevylepšilo. Říkám jim: podívejte se na ten příšerný deficit, to se musí řešit. Lidi taky nadávají na toho ministra zdravotnictví Julínka. Ale lidi prostě nevidí, že se musí zastavit deficit, co nadělali ti socani. A na to se lidi bohužel nedívají. Ta současná vláda nemá lehkou situaci.

Co říkáte zákonu o registrovaném partnerství homosexuálů?

Já nevím. Když se jim něco povolí, tak to je první krůček k dalším a dalším požadavkům a nakonec řeknou: „Vy heterosexuálové nejste normální.“ Prokristapána, když si chtěj´ dělat v ložnici nějaký ty svoje triky, tak ať si to dělaj, ale ať nechoděj´ do ulic demonstrovat. Vždyť je to úplná blbost. Když budou chtít adoptovat děti, co z toho nakonec vychovají? Akorát další homosexuály.

Podporujete americké protiraketové a radarové základny?

To potřebujeme. Lidi štve, že jsou americké. Oni ale zapomínají, že Američané dali požehnání naší první republice, pak pomohli ve druhé světové válce a nakonec porazili komunisty ve studené. Nikdo neví, jak americké konvoje a dodávky pomohly Sovětům porazit Němce.

Bojíte se islámu? Nejsou potřeba ty základny i proti nebezpečným islámským státům?

Nejdřív tady byl nacismus, pak komunismus a teďka přichází islám. Takže teď možná přijde válka proti islámu. Já si pamatuji, že když my jsme přišli do Států, tak jsme se pořád ohlíželi a koukali, jak tam ti Američané žijí, abychom věděli, jak se chovají, a my se chovali taky tak. Podívejte se do Francie, oni pořád chtějí chodit zahalení - prý to je jejich vyznání. Já říkám: „Když se ti u nás nelíbí, tak běž domů.“ A ten islám zůstává pořád někde ve středověku a nehodlá se měnit. Akorát se bojím, že se bude muset bojovat proti tomu islámu.

Člověk sem přijde bojovat proti komunismu a teď budu snad zas muset proti islámu. To je pořád něco a člověku se do toho už moc nechce.

Chtěl byste něco vzkázat čtenářům 51 pro?

Rozhodně bych chtěl, aby si lidi tyhle pravicové časopisy četli, protože nejhorší je, když člověk není informovaný a čerpá všechno třeba z Haló novin. Taky bych jim chtěl vzkázat, aby chodili k volbám, aby to nevyhráli komunisti nebo socani. Lidi, vyvěšujte české vlajky na 28. října a uchovávejte národní hrdost. Vždyť prokristapána kolik umřelo lidí za to, abychom měli nezávislost a svobodu! Rodiče by dětem měli říkat, kdo to byl Masaryk a kdo to byli legionáři.

Vyšlo v časopise 51 pro 6/2007

Převzato se svolením autora z www.euportal.cz

Ptal se