Nebezpečí levicových hnutí – historie se opakuje

Tomu, kdo se nenechá dějinami poučit, hrozí, že bude opakovat stejné nebo podobné chyby.

Levicové hnutí „ne základnám“ má své předchůdce. Byli to jednak „bojovníci za mír“ v západní Evropě od šedesátých do osmdesátých let, jednak „bojovníci za mír“ z třicátých let, kteří tvrdili, že Hitler není nebezpečný, kteří vychvalovali Sovětský svaz i v době, kdy prováděl genocidu na vlastním obyvatelstvu, a kteří pak radili k nesmyslným ústupkům v době, kdy se ukázalo, že Hitler přece jenom nebezpečný je.

Kdyby západoevropské mírové hnutí šedesátých až osmdesátých let převážilo, pak bychom stále ještě úpěli pod vládou komunistické strany a moc ruského impéria by nyní sahala až k Atlantickému oceánu buď přímo, nebo nepřímo. Buď by Sovětský svaz západní Evropu napadl – a o tom, že se k tomu chystal, není pochyb – nebo by ji, jak se tehdy říkalo, finlandizoval. Vlády by byly sice teoreticky svobodné, leč nedovolily by si udělat nic podstatného, čím by mohly „Velkého bratra“ rozzezlit.

K mírovému hnutí se hlásí i celá řada upřímných a hodných lidí. Přesto nakonec, aniž to chtějí a aniž to tuší, slouží – odpusťte mi ten výraz – grázlům.

Čím to je? Jakou základní chybu dělají?

Je to tím, že odmítají vidět realitu. V druhé polovině třicátých let Winston Churchill marně volal, že grázlům se nesmí ustupovat. Prohrával na celé čáře a vzpomněli si na něj až tehdy, když už málem prohrála celá Británie. Mírové hnutí se radovalo z mnichovské zrady.

Levicoví intelektuálové na přelomu dvacátých a třicátých let vychvalovali Stalina a ostouzeli tu hrstku šťastlivců, kterým se podařilo uniknout z gulagu, dostat se na západ a podat zprávu o tom, co se vlastně v Sovětském svazu děje.

S levicovými intelektuály šedesátých, sedmdesátých a osmdesátých let jsem se už mohl setkat osobně. Do Československa mohli jezdit, byli tu vítáni. Zarážela mne jejich neochota vidět skutečnou povahu komunistického režimu. Neprobudila je evidentní nesymetričnost patrná z toho, že jejich vláda, kterou tolik kritizovali, jim nebránila v cestě na Východ, zatímco my jsme si mohli o svobodném cestování nechat jen zdát. Své mírotvorné snahy nebyli schopni či ochotni přehodnotit ani po takových událostech, jako bylo sestřelení korejského civilního letadla, které se nešťastnou náhodou odchýlilo od vytýčené trasy.

Bohužel, žijeme ve světě, v němž se grázlové někdy dostávají k moci. Rozumný člověk s tím počítá a připravuje nikoli útok, ale obranu. Zbudování radaru, který obranu umožní, je velmi rozumné.

Strkat hlavu do písku a tvářit se, že žádní grázlové neexistují, ve svých důsledcích znamená je posilovat.

Předneseno 26. dubna 2007 v Brně na veřejném shromážděn „Radar? Jen malá splátka za svobodu!“ na podporu zřízení radarové stanice armády USA na území ČR pořádaného Konzervativní stranou.