Pokud nezaujatý pozorovatel sleduje intenzitu „boje proti dezinformacím“ vedeném bruselskou i domácí vrchnosti, musí nutně nabýt dojmu, že je celá naše společnost ovládána rafinovanými lháři šířícími nebezpečné smyšlenky.

Nevím jak vy, ale já ať koukám, jak koukám, tak u nás žádné masy lidí ovládané lžemi „nepřátelské propagandy a jejich domácích přisluhovačů“ nevidím. Tedy ne, že by mezi našinci žádné fámy, bláboly a chcete-li, tedy i dezinformace, nekolovaly. Ale nevybavuji si žádnou, která by měla opravdový potenciál zblbnout takové množství lidí, že by to dokázalo naší společnost destabilizovat. Obvykle jde totiž o neuvěřitelně fantaskní a ujeté výplody všelijakých exotů, jejichž nebezpečnost spočívá tak maximálně v tom, že při jejich čtení může člověk umřít smíchy.

Což ovšem nastoluje otázku, zda se to s tím „bojem proti dezinformacím“ poněkud nepřehání a zda jsou prostředky a úsilí k jejich potírání adekvátní jejich skutečné nebezpečnosti. Posuďte ostatně sami. Slyšeli jste někdy o hrozbě konzumace hmyzu, protože obsahuje chitin poškozující lidské orgány (zde)? Nebo že zemětřesení v Turecku způsobila seizmická bomba z USA (zde)? Případně že Ukrajinci potetovaní hakenkrajci si válejí šunky u moře v Chorvatsku (zde), děti ve Lvově nastupují do útvaru ve tvaru svastiky a podobné žvásty (zde)? Vidíte, a přitom to všechno jsou „nebezpečné dezinformace“ šířené s cílem destabilizovat naši společnost. A že jste nic z toho nezaznamenali? To je jistě zásluhou neutuchající bdělosti „bojovníků“ proti nim (zde, zde, zde nebo zde). Nebo... Nebo jde vesměs o zprávy tak marginální, že zaujmou jen minimální množství lidí, kteří je obvykle navíc sami cíleně vyhledávají. A budou to dělat dál, i kdyby se všichni „bojovníci proti dezinformacím“ na hlavu stavěli...

Riziko nepříznivého vlivu dezinformací na společnost je podle mne zkrátka hodně zveličované. Tedy alespoň těch, které šíří po internetu „rafinovaní dezinformátoři“. Ti však nejsou jediní, kteří lidi oblbují. S řadou nepravdivých informací majících potenciál zasáhnout milióny z nás se totiž setkáváme ve veřejném prostoru dnes a denně. Stačí když promluví nějaký politik. Jejich vztah k pravdomluvnosti je totiž eufemisticky řečeno vlažný. K čemuž se občas některý z nich dokonce i přizná. Památnými se tak staly již letité výroky „Lhali jsme ráno, lhali jsme večer“ maďarského expremiéra Ference Gyurcsányho (zde) nebo našeho bývalého ministra financí Bohuslava Sobotky, který proslul větou: „Sliby nebyly zasazeny do reálného ekonomického rámce“ (zde). I dnes bychom mezi vrcholovými politiky hledali někoho pravdomluvného nejspíš marně. Jenomže ani jejich lhaní, kličkování, zamlčování nebo překrucování není pro naši společnost nějakou zásadní hrozbou. Lidé jim totiž obvykle moc nevěří. Tedy až na jejich nekritické fanoušky...

Naši společnost zkrátka neohrožují ani výmysly o škodlivosti chitinu, ohákenkrajcovaných Ukrajincích, tvrzení, že je Rusko v právu, nebo výkřiky „jaký je ten Putin chlapík“. Nic z toho rozhořčené davy na náměstí nepřivede. Tak proč jsme neustále přesvědčováni o jejich nebezpečnosti? Podle mne ze stejného důvodu, jako je nám dokola předhazováno, že pokud okamžitě nezasáhneme proti klimatické změně, tak se tady všichni uškvaříme. On se ten „boj proti dezinformacím“ totiž opravdu „boji za záchranu klimatu“ velmi podobá. Nejdříve se zkrátka vytvoří nějaká „hrozba“, ta se pořádně zveličí a už je tu důvod proti ní „bojovat“. V případě klimatu spuštěním rotaček na tištění peněz a natažením penězovodů k těm, kteří si na tom všem mastí kapsu. A o co jde v případě „boje proti dezinformacím“? Slouží jako skvělá cesta k vytváření atmosféry strachu z ostrakizace nebo i postihu nositelů oponentních a kritických názorů. Což vede k tomu, že je lidé mají obavy veřejně prezentovat a cenzurují tak sami sebe.

Ono totiž už nejde o „boj proti dezinformacím“. Stejně nikdo pořádně neví, co to vlastně je. A to včetně vládního poradce pro národní bezpečnost Tomáše Pojara (zde). Cílem je však dle mého soudu vytěsnit některé názory z veřejné diskuze, aniž by se přitom zaváděla otevřená cenzura. Což ostatně nedávno potvrdil i sám premiér Petr Fiala (zde):

„V České republice není žádná cenzura a nikdo ji nechystá ... Každý tady může šířit a přijímat názory, jaké chce. Je to tak dobře. Na druhou stranu každý z nás má právo bojovat proti názorům, které jsou nesprávné či lživé, a v tomto smyslu korigovat veřejnou debatu.“

Hmmm... Kdopak asi bude určovat, které názory jsou ty „nesprávné“ a „lživé“? Vláda, její úředníci, nebo snad nějací aktivisté? Kdyby po něčem podobném volal některý z nich, tak bych s ním sice hluboce nesouhlasila, ale ať si každý říká, co chce. Třeba i blbosti. Jenomže tohle je něco jiného. Tuto nehoráznost totiž nevypustil z úst jen tak někdo, ale předseda vlády České republiky Petr Fiala. Kvůli své oblíbené frázi o „vysílání signálů“ si vysloužil posměšnou přezdívku „signalista“. Tentokrát si tuto floskuli sice odpustil, ale přesto „vyslal signál“ jasný jako facka.

I když ona to vlastně facka je...