Socialistický šéf odborů Milan Štěch kdesi tvrdil, že chyby ve zcela novém zákoníku práce jsou jako sněžný muž - všichni o nich mluví, ale nikdo je neviděl. V tomto duchu postupovali i levicoví poslanci ve sněmovně a zablokovali jednání o odsunutí platnosti této kontroverzní právní normy alespoň o rok.

Současnému ministrovi práce a sociálních věcí nyní nezbývá než vydat vyhlášky upravující pracovní dobu odlišně od zákoníku práce, protože by nemohly fungovat nemocnice, záchranky, dopravní podniky. Jen v Praze by ke splnění požadavků nového zákoníku práce museli nabrat 158 řidičů autobusů, 89 řidičů tramvají, 37 strojvedoucích metra. Stálo by je to 140 milionů korun ročně, které nemají. Ale hlavně nemají ony pracovníky kde vzít. Středočeská záchranka pak by zase měla sehnat zhruba 120 lékařů, což je opět holý nesmysl.

Ne tak pro Milana Štěcha. Takže pokud je chlap, tak by měl ministerské vyhlášky napadnout u soudu, které je pro rozpor se zákoníkem práce nepochybně zruší. Pak by se měl vzít za ruce s Jiřím Paroubkem a Vojtěchem Filipem a vyrazit vysvětlovat lidem, že metro, vlak, autobus nejedou a oni se do práce, školy či za nákupy nedostanou, ale to vůbec nevadí, protože je chrání moderní zákoník evropského střihu. Podobně by mohli utěšovat pozůstalé po dopravní nehodě, k níž přijela záchranka tak trochu pozdě.

Z ústavy občas létaly chlupy

Zastánci zákoníku mají po ruce argument, že musíme v tomto vyhovět směrnicím EU. To je jistě pravda, leč nemusíme opakovat stejný rektální alpinismus jako s balením koblih do celofánu či montáží bezdotykových baterií ve vesnických hospůdkách čtvrté cenové kategorie. U záchranné služby jde totiž o život a ne o prsty zalepené od cukru.

Úpravy pracovní pohotovosti jsou sice nejžhavějším, ale nikoli jediným omylem nového zákoníku práce. Jde o silně ideologicky pojatou normu, při jejímž vytváření odbory porušily veškerá pravidla sociálního dialogu, ale i standardní legislativní postupy.

Věcný záměr zákoníku byl totiž pro velmi vysoké množství zásadních připomínek nejen zaměstnavatelů, ale i vládních resortů smeten ze stolu již před dvěma lety. Paragrafované znění vzniklo jen a pouze na základě předvolební, čistě politicky motivované předvolební dohody mezi ČSSD a odboráři a na to, že místy z ústavy létaly chlupy, se hledělo asi stejně jako v případě již Ústavním soudem vykastrovaného zákona o neziskových nemocnicích.

Přiznat, že tyto motivy měly přednost před racionalitou a zájmy země, je samozřejmě bolestné a pro dotčené poslance fakticky nemožné. Budou stále dokola omílat, že ústavní princip, co není zakázáno, je dovoleno, musí mít přednost a v tom je nový zákoník práce nesmírně progresivní a dobrým zaměstnavatelům dává spoustu prostoru pro podnikání. Už nedodají, že těch zákazů a příkazů je v jejich veledíle na čtyři stovky a mnohé jsou umně skryty ve zcela nesrozumitelném textu.

Mimochodem třeba způsob podávání výpovědi je jasným důkazem, jak je to s těmi zákazy a dovoleními. Zákoník práce přesně definuje situace, kdy je možné zaměstnance propustit, tedy to, co je dovoleno, a nedefinuje naopak, kdy ho není možné propustit, tedy neurčuje, co je zakázáno.

Odboráři samozřejmě také neříkají, že to bude zaměstnavatele stát dohromady hezkých pár miliard korun a lépe na tom budou jen odborářští funkcionáři, kteří dostávají právo zastavit linky, kdykoli sami usoudí, že jsou porušena pravidla bezpečnosti, a neponesou za to faktickou hmotnou odpovědnost. Bafuňáři budou moci mluvit i do propouštění zaměstnanců, kteří nejsou členy odborů, a budou se oprávněně majitele dotazovat na to, jak se firmě daří a co s tím jako hodlá dělat. To vše a s tím ještě mnoho dalšího bude platit od 1. ledna.

A co to způsobí doopravdy? Nejspíše nic. Žádná katastrofa se konat nebude, protože tak jak je obecně zvykem, zákon, který se nedá dodržovat, se dodržovat nebude. Ani zákoník práce. Pracovní pohotovosti se nebude říkat pracovní pohotovost a makat se bude dál jak dosud.

Zaměstnanci mají svou ochranu před propuštěním a ten, kdo se bude cukat přijmout dohodu, tak bude dál prožívat peklo na zemi, než z firmy vypadne. Přitom bylo tak snadné připustit výpověď na hodinu a se slušným odstupným. Většina zaměstnavatelů by si jistě ráda za pár tisíc ušetřila zbytečné nervy a tahanice s právníky. Podobně to dopadne i s dalšími nesmyslnými ustanoveními a restrikcemi. Nakonec tak jako tak bude muset být zákoník práce znovu zcela zásadně přepracován, třeba i proto, že se v řadě případů odkazuje na občanský zákoník a ten čeká na svou, doufejme brzkou, rekodifikaci.

Dotace? Končíme!

Stát by však do té doby měl ze vzniklé situace vyvodit důsledky pro svůj vztah k odborovému hnutí. Dosud byla odborářská práce považována za veřejný zájem, a tudíž také dotována ze státního rozpočtu. Děje se tak prostřednictvím daňových úlev. Členské příspěvky do odborové pokladny jsou položkou odečitatelnou od daňového základu. Jestliže se v případě zákoníku práce ukázalo, že před veřejným zájmem jsou zájmy odborových funkcionářů, měly by státní dotace urychleně skončit.

LN, 4.12.2006

zástupce šéfredaktora Eura