Je stávka legální? Hloupá otázka, řeklo by se. Ovšem tváří v tvář rozjásaným odborářům, kteří si vynucují práva, na něž si netroufnou ani neonacisté či anarchisté, když chtějí stavět na Václavském náměstí pódia, blokovat dopravu při svých pochodech, nebo když již překračují míru všeho vkusu a ve Škodovce s revoluční písní na rtech chtějí pomalu popravit vrcholný management, nabývá tato otázka na síle. Právo na stávku sice zaručuje Listina základních práv a svobod, a to v článku 27, takže z hlediska pozitivního práva je stávka legální. Soudím však, že v dnešní době dochází ke konkurenci dvou ústavních práv, a to práva na stávku a obecného právního principu prolínajícího náš ústavní pořádek, tedy že nikdo nemůže využívat svých práv k újmě druhých. Jinými slovy řečeno, právo na stávku, tedy ekonomické vydírání zaměstnavatele, je zaručeno jako legitimní prostředek nátlaku pro „nedostatečnou“ ekonomickou pozici jednotlivých subjektů, historicky jde o ochranu slabých pracovníků na úkor mocných kapitalistů. Základní problém však tkví v tom, že dnešní pracovně-právní předpisy poskytují pracovníkům takový soubor vymožeností, že už v podstatě práci samé brání (ale to je věc jiná).

Proč by tedy při respektování rovnovážnosti vzájemných práv a povinností mělo i nadále být právo na stávku legální? Jak jsem uvedl shora, je to ekonomický nátlak, který formou porušování dobrovolně smluvně převzaté povinnosti pracovat poškozuje zaměstnavatele přímým narušením jeho činnosti, aniž by dnes bylo zkoumáno, zda je skutečně mezi stranami, tedy mezi pracujícím a zaměstnavatelem, takový vztah, který by jinak nelegální jednání legitimizoval.

Zneužívané právo

Domnívám se, že právo na stávku by v současné vysoce sociální společnosti, za současné existence zákoníku práce mělo být vykládáno velmi restriktivně, nebo by mělo z našeho právního řádu úplně zmizet. Jeho principiálním základem byla zcela odlišná ekonomicko-sociální situace a dnešní stávky nemají se smyslem práva na stávku již nic společného. Dnes se nebojuje za zkrácení osmnáctihodinového pracovního dne, dnes se bojuje o dva týdny dovolené navíc či o větší příspěvky na dopravu. Jenže při uzavírání pracovněprávního vztahu zaměstnanec dobrovolně podepsal pracovní smlouvu a stávající podmínky a pokud se mu tyto nelíbí, má právo svobodně odejít z práce. Stejně tak když vy koupíte automobil, nemůžete za rok přijít k prodejci, že dneska se nová auta prodávají levněji, tak by vám měl z původní ceny něco slevit, jinak si mu lehnete ve spacáku do prostředku autosalonu.

Právo na stávku je dnes zneužíváno k cílům výlučně ekonomickým, nikoliv k cílům politickým. Legitimní je jistě každá stávka jako vyjádření odporu například proti dodávání zbraní vaším zaměstnavatelem diktátorskému režimu nebo stávka jako odpor proti politice vlády, která chce uzavřít dohodu o vydávání disidentů do Číny. Legitimní už není stávka na ochranu ekonomických zájmů a zlepšování si pracovních podmínek. Takové jednání je v naší společnosti pouze legalizovaným vydíráním, nikoli legitimním jednáním účastníků právních vztahů. Domnívám se, že by Česku a ostatně celé Evropě prospělo škrtnutí práva na stávku z katalogu lidských práv.

LN, 27.6.2007

Autor je advokát