Nefunkční rodiny a jejich patologické vztahy obvykle plní hlavní stránky novin, čekárny advokátních kanceláří i soudní síně, ačkoliv statisticky jde spíše o situace výjimečné než standardní. Zcela mimo zájem čtenářů i odborníků pak zůstává analýza funkčních rodin a jejich současná podoba. Možná je nejvyšší čas tento fakt změnit, aby veřejnost nepodléhala klamnému dojmu, že nefunkčnost je normální, akceptovaná a běžná.

Proto mě potěšil prosincový nález Ústavního soudu (sp. zn. I. ÚS 1587/15) v soudním sporu o náhradu újmy, kterou členům rodiny způsobil řidič nerespektováním dopravních předpisů. Odůvodnění nálezu bylo teprve nyní zpřístupněno veřejnosti. Právní hodnocení věci a osud sporu zajímá jen účastníky, konstrukce odpovědnosti rodičů za děti zase právnickou obec. Pro veřejnost a rodinné odborníky je ovšem zajímavější filozofie dnešní rodiny, kterou začíná Ústavní soud poslední dobou definovat.

Nikdy dříve nebyly děti tolik chráněné a tak opečovávané jako dnes. Děti mají jen málo povinností, zato o to více práv, a podle Ústavního soudu bychom měli nalézt správnou rovnováhu mezi intenzitou dohledu a svobodou dětí. Život totiž s sebou přináší různá nebezpečí a rizika nelze zcela eliminovat bez ztráty svobody. Snaha některých rodičů o absolutní nadvládu nad potomky je nejen marná, ale také nesmyslná, neboť, jak říká Ústavní soud, „intenzivní dohled by vedl ke značné ztrátě svobody dětí i jejich radosti ze života“. Úkolem rodiče totiž není děťátko chránit před životem, ale naopak dokázat, že bude „po dosažení svéprávnosti samo schopno rozhodovat o svém životě a nést následky svého jednání. Učit děti samostatnosti a odpovědnosti je nejen povinností, ale i právem rodičů. Tím, že rodiče děti vychovávají k samostatnosti, je tak nejlépe chrání před nebezpečím. Absolutní odpovědností rodičů za činy svých dětí by byl zcela popřen tento důležitý aspekt výchovy.“

Nejvyšší čas, že právě soud k tomu povolaný řekl nahlas: Děti mají právo se pohybovat po městě a chodit po ulici samy, neboť rozvíjení samostatnosti vede ke zvýšení jejich ochrany a ony se pak budou lépe a odpovědněji chovat v nebezpečných situacích.

Rodiče by neměli zapomenout, že navzdory ochranářskému pojetí výchovy není dnešní svět místem jednoduchým ani zcela bezpečným a z opečovávaného děťátka bude jednou dospělý člověk. A na nich záleží, zda se tak stane dříve či později.

Autorka je advokátka, bývalá ministryně spravedlnosti, je šéfredaktorkou Rodinných listů

LN, 20.1.2016