Pobouření veřejnosti kolem kauzy Nomura se pozoruhodně soustředilo na otázku žádosti o milost pro obviněné manažery a média docela jednotně abstrahovala od skutečné podstaty věci. To není až tak pozoruhodné, protože jen málo lidí se skutečně ve složité a zejména mnoho let trvající kauze orientuje. Budiž. Jde o opravdu nepřehlednou situaci a dokud nebudeme znát přesně konstrukci nedávno uzavřené smlouvy, je nesmírně těžké soudit její aktéry. To, že nebyla zveřejněna okamžitě, samozřejmě vyvolává nejrůznější dohady a podezření. Jenže vzhledem k tomu, že spletenec obchodních vztahů zasahuje i jiné subjekty, než je stát a Nomura, a smlouva řeší i postup obou stran vůči třetím osobám, od nichž hrozí reálné nebezpečí dalších soudních napadení a arbitráží, je dočasné utajení nepochybně na místě a ku prospěchu daňových poplatníků.

To se ale nedá říci o oné diskutované kauze milostí. Prezident po silné masáži médií a ostrých protestech ČSSD prohlásil, že nejde o tak vážný státní zájem, aby se návrhem ministerstva financí vůbec zabýval. Možná má pravdu. Veřejnost by se však okolnostmi stíhání manažerů Nomury zabývat měla. A nejspíše nejen veřejnost. Kupodivu jako by vše utichlo.

Vysocí státní úředníci přitom opakovaně a zcela jednoznačně uvedli, že důvodem pro rozhodnutí vlády pověřit ministerstvo financí, aby podalo žádost o milost, byla skutečnost, že se objevily dokumenty naznačující, že tvrzení japonské banky o účelovém stíhání jejích manažerů by mohlo být oprávněné.

Exministr Sobotka i policejní orgány tvrdí, že něco takového je vyloučeno a důvodů pro stíhání je dost. Bodejť by netvrdili a nevyvraceli. Pokud by totiž přiznali, že zahraniční manažery policejně stíhali na politickou objednávku, spáchali by nepochybně jak zadavatelé, tak vykonavatelé trestný čin zneužití pravomoci veřejného činitele a za ten se u soudu nefasuje podmínka, ale mnohaletý žalář.

Než se začneme zabývat věrohodností písemných dokladů, zvažme, zda je český trestně právní systém proti účelovým zásahům do obchodních sporů odolný. Leckdo si ještě vzpomene na zájezd náměstka policejního prezidenta Václava Jakubíka za jistou kadeřnicí v Hranicích ohledně její neochoty prodat svůj pozemek za státem jednostranně stanovenou cenu pro účely výstavby dnes zkrachovalé továrny LG Philips. Ani tenkrát nikdo nevěřil, že se tam pan Jakubík jel nechat natupírovat. Ale kadeřnice z intervence vyvázla ještě docela dobře.

To kousek dál, v Ostravě, známému uhlobaronovi Viktoru Koláčkovi, nestačil ani jeho bohatý hornický slovník k popsání důsledků neopatrného vstupu do státem organizované privatizace Sokolovské uhelné, v niž se podle názoru některých politiků prostě neměl vyskytovat. Pár dní vazby stačilo, aby pochopil a couvnul. Vyšetřování potichu skončilo. Zapomeňte. Podobně ve vazbě skončili i další. Ne vždy to pomohlo státu. Někdy profitovaly i privátní subjekty.

V kauze Nomura zde máme na stole dokonce písemné dokumenty. Právní poradce státu píše ministru financí a premiérovi, že by vyjednávání o smíru v mezinárodní arbitráži pomohlo, kdyby policie zabásla ještě nějaké lidi z protivné strany, a sepisuje o tom dokonce speciální memorandum, které se kupodivu v archivech nenašlo. To tam měl ten pan Sobotka asi pěkný pořádek.

A kdyby jen to, advokát z této právní kanceláře zastupující stát v obchodním sporu také sepisuje příslušná trestní oznámení a příslušný státní zástupce odpovídá, že se na to podívají, i když to podání mělo určité chybičky v platných a neplatných právních mocích. A advokátka největší české banky, která z toho všeho profituje, vyjednává s ministrem vnitra a nejvyšší státní zástupkyní o tom, že se to s tím trestním stíháním nějak vleče. Tou advokátkou je Hana Marvanová, která po letech strávených v politice má k politikům jistě nadstandardní přístup.

Samozřejmě může jít ve všech případech pouze o zcela poctivou snahu, jen trochu neobratně realizovanou. V našich podmínkách by však bylo dobré být s důvěřivostí mnohem opatrnější. Každopádně je na pováženou, že se od prvního výskytu podezření z nezákonného ovlivňování trestního řízení nezabývají příslušné orgány policie. Určitě by pak měla konat nejvyšší státní zástupkyně, protože z již zveřejněných dokumentů mohla a měla nabýt podezření, že mohl být spáchán vážný trestný čin.

Vyšetření těchto podezření je totiž více než žádoucí. Jsou stíháni cizí státní příslušníci, kteří ve své vlasti požívají bezúhonné pověsti a dobrého postavení. Pokud by se prokázalo, třeba i později, například před Evropským soudem pro lidská práva, že jde o stíhání dané politickým nátlakem, měla by celá kauza nepochybně i diplomatický dosah.

Než se začneme zabývat věrohodností písemných dokladů, zvažme, zda je český trestně právní systém proti účelovým zásahům do obchodních sporů odolný

Autor je zástupce šéfredaktora týdeníku Euro