aneb Šup na krávu - a hned je tele!

Dlouhodobě bojuji za zlepšení fungování opatrovnických soudů, přesto nemám radost z nového rozhodnutí, kdy soud „musí“ vynést rozsudek do šesti měsíců. Je to další nesmysl, který nic nevyřeší a dětem naopak uškodí.

Nové rozhodnutí o tom, že by opatrovnické soudy měly vyřešit spor o dítě do šesti měsíců, nevítám z mnoha důvodů. Přijde mi to jako takový populistický krok z dob socialismu – poručíme větru, dešti. Je totiž šité horkou jehlou a ve svém důsledku přinese více škod než užitku, protože neřeší příčiny protahování a celkově jde o nekoncepční řešení a la „šup na krávu, už je tele“. A v lepším případě dvě telata.

Zní to velice hezky a nevím o nikom, kdo by si nepřál, aby se spory o děti nevlekly roky a došlo na rychlé řešení. Nic ale nejde lusknutím prstu a před vydáním rozhodnutí se očividně nikdo nezamyslel nad tím, proč se spory ve skutečnosti tak vlečou. Vedle přeplněných soudů a mnohde zahlcených OSPOD (orgán sociálně-právní ochrany dětí) jsou to totiž převážně samotní rodiče, kteří jednání o dětech z nějakého důvodu prodlužují.

Například matky velmi často úmyslně spor protahují účelovým podáváním trestních oznámení a třeba i křivých obvinění ze sexuálního zneužívání nebo vynucováním si různých psychologických posudků na otce, jak jsem psal v minulých blozích. V takových případech určitě nelze rozhodnout do 6 měsíců, protože ani nejsou stanoveny lhůty na vypracování zmiňovaných posudků, a ty nezřídka právě o toho půl roku jednání protáhnou.

Na straně druhé je stav opatrovnické agendy, kdy je soudců, zapisovatelů i asistentů dlouhodobý zoufalý nedostatek. V této situaci jen tak říct „a teď prostě rozhodnete do 6 měsíců“ povede jen k tomu, že se ještě více bude věřit jedné straně (matce) a rozsudky budou už zcela nefunkční a mimo nejlepší zájem dítěte.

Také vzhledem k tomu, že ani nejsou stanoveny žádné sankce za nedodržení lhůty, lze s velkou pravděpodobností očekávat, že se vlastně vůbec nic nezmění. Nařízení jednoduše neřeší žádnou z příčin protahování – ani zášť rodičů, ani systémové nedostatky české justice - a zavání to jen ryzím populismem.

Šance na zlepšení existuje – je jí cochemský systém

Od roku 2014 intenzivně bojuji za zavedení tzv. cochemské praxe, která už více než deset let skvěle funguje v Německu. Jde v ní o to, že spoluprací OSPODu, soudu a dalších aktérů v kauze, tedy i advokátů, mediátorů, případně znalců (většinou ale ani nejsou potřeba), je rodičům vysvětlována společná rodičovská zodpovědnost a jsou vedeni k dohodě ve stylu: „Máte rádi své dítě? Tak proč mám rozhodovat já jako soudce, když vaše dítě rád nemám?“

Nemění to náš právní řád, který je dobrý. Jen je to svým způsobem prevencí pověstného „když je blbý soudce, ani sebelepší zákon nepomůže“, protože odpovědnost za rozhodnutí je hlavně na rodičích. A divili byste se, co dokáže změnit, když se „všichni na oba rodiče domluví“ a oni na všechna jednání s OSPOD apod. prostě musí chodit spolu.

Možná namítnete, že si tu jen přihřívám svoji polívčičku. Přiznávám, že částečně ano. Celkově jde ale hlavně o to, že chci funkční řešení, ne tento krátce před volbami přijatý paskvil „naoko“. Cochemskému systému ministři Pelikán i Marksová několikrát vyjádřili podporu, považují ho za dobrý, pečlivě sledují soudy, které ho už samy zavedly (třeba v Novém Jičíně nebo v Mostě), vidí jen samé dobré výsledky... Když se ale přejde k činům, volí raději řešení „poručíme větru dešti“.

Zkrátit délku sporů o děti by určitě mělo být cílem všech politiků, kteří se o tuto oblast skutečně zajímají. Ale udělejme to prosím smysluplně a funkčně. Samotné uspěchané rozhodnutí o lhůtách nezaručí kvalitu rozhodnutí a už vůbec ne přístup dětí k oběma rodičům. To lze pouze zaručit, pokud rodiče vzděláme o jejich právech a povinnostech a přivedeme je k dohodě, která bude přijatelná pro všechny strany sporu.