Kdo nechce mít ze svého dítěte pendlujícího baťůžkáře, nechť se nestěhuje dál než na opačný konec města

Okurková sezona skončila s počátkem září, kdy děti nastupují do školy a jejich bezpečné prázdninové světy se otřásají. Jako kdyby nestačilo, že musí nosit roušky, učit se distančně a dodržovat rozestupy. O další otřesy se jim postarají rodiče, zejména pokud se na jejich výchově nedokážou dohodnout.

Pak nastupuje rodičovský strašák střídavé péče a Ústavní soud, který ho tak rád vyznává a podporuje. Počátkem září vynesl jeho senát s předsedou Janem Filipem nález (IV. ÚS 4156/19), jímž se dle médií „zastal muže, který si pro dítě jezdí stovky kilometrů daleko.“ Než se dle vlastních zkušeností a momentálního rozpoložení začnete rozčilovat na nejvyšší soudní stolici, dštít síru na nenávistné matky a prudící otce, zadržte dech a vydržte, než vás seznámím s tím, o co v té soudní věci vlastně šlo.

Maminka pečuje o školou povinnou dceru a bydlí v místě vzdáleném od tatínka 273 kilometrů daleko. Dceři je mezi 7 a 12 lety, protože starší dítě by si už vybralo jednoho rodiče, neboť dospívající se střídavé péči a rozšířenému styku vehementně vzepřou a ani soudy s nimi nic zásadního nepořídí. Všichni současní i budoucí rodiče by proto učinili nejlíp, kdyby si nesmazatelnou fixou zapsali jasně za uši nebo spíš na předloktí následující doporučení: kdo nechce mít ze svého dítěte pendlujícího baťůžkáře, nechť se nestěhuje dál než do druhé ulice nebo maximálně na opačný konec města.

Konečně spravedlnost pro oba rodiče

Teď mohou otcové klidně vydechnout a matky nechť ještě chvíli zadrží dech. Nález Ústavního soudu totiž lidsky a srozumitelně zdůrazňuje, co jinak velí zdravý rozum: dítě má právo na oba rodiče a oba rodiče mají právo na rovnoměrnou péči. Pokud už dítě musí za jedním a od druhého dojíždět, pak je spravedlivé a fér, aby si rodiče rovnoměrně rozdělili finanční, časovou i jinou (energetickou) zátěž spojenou s dojížděním. Moudří opatrovničtí soudci k tomu podotýkají, že cestovat by měl vždy ten, kdo si jede pro dítě, aby potomek v klidu čekal doma s druhým rodičem, kdyby se tomu vyzvedávajícímu po cestě něco přihodilo. Nic není pro dítě, logistiku i nervy rodičů více deprimující než předávat si je v rychlosti a stresu u patníku či benzinové pumpy. V tomto případě se na stranu otce postavil i opatrovník, naopak matka odmítala kompromis a neprojevila sebemenší vůli ustoupit či slevit ze svých požadavků. Tím spíš, že sama právě ona se kdysi s dítětem odstěhovala z místa původního společného bydliště.

Nelíbí se vám to? Máte smůlu. Ve věcech soudů o děti se časy i způsoby soudního rozhodování pomalu, ale viditelně mění. Zarputilé postoje matek se stále častěji ocitají v propadlišti dějin a rodinného advokáta ani nepřekvapí setrvalá judikatura Ústavního soudu či tolerantní postoj opatrovníka jako spíš nulová odezva feministických aktivistů, kteří mají v jiných oblastech (sladění práce a mateřství, rodičovské odpovědnosti, mužského zapojení do domácích prací a péče o dítě či v neposlední řadě finanční pomoci pro samoživitelky) plná ústa revolučních prohlášení, ale jakmile jde o péči po rozchodu, mlčí jako egyptské sfingy zasypané tisíciletým pískem. Že by jim rovnost najednou nevoněla?

Rodinný právník to všechno léta vidí a srdce mu krvácí za všechny ty pendlující děti i za rodiče, kteří ze dne na den ztratí schopnost je vychovávat. Až se vám zase zatmí před očima a zachce se vám orodovat za ty nejmenší a bezprizorné, vzpomeňte na krutou, leč léty prověřenou pravdu: děti jsou takřka nezničitelné a do puberty vydrží skoro vše, pokud se na tom třeba i divném modelu shodnou jejich zploditelé a společně se na ně budou usmívat a navzájem se podporovat. V opačném případě to děťátka odnesou stoprocentně a věřte, že leckdy nejen na duši.

Dětská práva nestojí ve vzduchoprázdnu a nikdy je nelze posuzovat samostatně, spíš si rodinu představte jako trojúhelník, v němž stejná práva a povinnosti vůči sobě mají všichni tři aktéři tohoto představení – dítě i každý z jeho rodičů. Ústavní soud, do něhož si kdekdo rád občas kopne, však léta neříká nic převratného ani novátorského. Požaduje pro všechny rovnoměrnost a spravedlnost. A když se, milé matky, i se svým nejdražším odstěhujete od tatínka stovky kilometrů daleko, někde se ta rovnoměrnost musí projevit.

V každém případě všem rodičům současným i plánovaným doporučuji nastudovat, co znamená rodičovská odpovědnost. A pevně doufám, že naše matka měla před přestěhováním souhlas druhého rodiče k takovému kroku. O všech věcech dítěte totiž do jeho dospělosti bez ohledu na sňatek, rozvod, rozchod či soudní rozhodnutí rozhodují vždy oba rodiče.

Autorka je prezidentka Unie rodinných advokátů, autorka je bývalá ministryně spravedlnosti

LN, 10.9.2020