Výrok soudu v Plzni odsoudil 64 letého muže k dvouletému podmíněnému trestu a omluvě Fakultní nemocnici a primáři interního oddělení.

Muž byl odsouzen za své veřejně pronášené výroky o úmyslném ponechávání nemocných s Covidem svému osudu, o tom, že jim nebyly podávány léky, o nichž si odsouzený myslel, že mohou při chorobě pomáhat. Navíc, bez svolení vedení nemocnice, natáčel na video interiér oddělení a poté vše sestříhal a pustil na video, kde jeho dílo shlédlo dle informací okolo 50 tisíc zájemců.

Své tvrzení okořenil „sociologickým průzkumem“, že takto společnost řeší důchodovou reformu. Nutno poznamenat, že na oddělení byl v době vrcholící pandemie puštěn z humanitárních důvodů, neboť mu lékaři dovolili se rozloučit s jeho umírající matkou.

Soud jeho činnost hodnotil jako šíření poplašné zprávy v době nouzového stavu a šíření pomluvy.

K této kauze bych měl několik poznámek

1. Jen málokdo z laické veřejnosti si umí představit rozpoložení lékařů a sester, kteří byli v době pandemie Covid v tzv. „první linii“ , tedy na odděleních, která byla přeplněna těžce nemocnými a umírajícími jedinci. Řada nemocnic uzavřela některá svá oddělení (třeba i chirurgická), aby je mohla použít pro stále narůstající počet hospitalizovaných s touto infekcí. Žádného lékaře ani sestru netěší pohled na ty, kteří přes veškerou péči umírají a není v lidských silách jim pomoci. Mnozí trpí vyhořením, depresí apod. Několik desítek lékařů a sester během epidemie na tuto nemoc zemřelo.

2: I přes tento tristní stav vedení oddělení umožnilo příbuzným, aby i přes nejpřísnější restrikce mohli naposledy vidět své příbuzné a rozloučit se s nimi. Každý psycholog vám sdělí, že tento krok posléze umenší smutek z odchodu blízkého jedince. Jen na okraj chci uvést, že to nebylo v zemích EU zdaleka pravidlem a že v mnoha zemích tento lidsky pochopitelný i když nebezpečný precedens, nebyl povolen.

3. Podávání medikamentů je ve výlučné pravomoci lékařského personálu. Ten je odpovědný za to, co nemocnému podají do úst, případně do žíly. Podávání léku, který nebyl schválen SÚKL, je postup non lege artis a je předmětem trestního řízení v případě, že pacient je jakkoli poškozen. Informace o účinku Ivermektinu byly v době pandemie rozporuplné a nejednoznačné. Historie zná tzv. „conterganovou katastrofu“ v německu v 60. letech 20. století, kdy byl těhotným ženám podáván lék Contergan, který způsoboval těžká poškození plodu, kdy se rodily děti bez končetin. Díky přísnému přístupu tehdejší modifikace SÚKL tento lék u nás nebyl schválen a tím bylo zachráněno velké množství našich novorozenců.

4: Natáčení v prostorách nemocnice, kde lékaři a sestry nevědí, kam dříve skočit, je krok, který lze bez vší pochybnosti nazvat hanebností a bezohledností. Navíc k tomuto kroku nemá nikdo bez svolení vedení nemocnice právo. Je nutné si položit otázku, jak by reagoval onen odsouzený, kdy by na internetu spolu s dalšími 50 tisíci diváků spatřil svou umírající matku. Označovat lékaře za ty, kteří „schválně“ nechávají umírat své nemocné, je rovněž odporné a bezohledné.

5: Pacient či příbuzní, kteří nejsou spokojeni s průběhem léčby, mají v našich podmínkách jedinečnou možnost tzv. negativního reversu, tedy podepsání prohlášení, že si nemocného přes všechna rizika berou domů do své péče. Po podpisu příslušných listin, v nichž jsou popsána všechna možná rizika tohoto kroku, má nemocný právo opustit nemocniční zařízení a léčit se dle vlastního uvážení jinde či sám. Je s podivem, že pan odsouzený této možnosti nevyužil, když dle jeho slov „lékař nechávali nemocné schválně zemřít v rámci důchodové reformy“.

Neznám přesné znení paragrafů, které byly nakonec při soudním výroku použity. Dle mého laického mínění byl soud k jmenovanému ještě shovívavý.

Pokud jde o morální aspekt věci, je pan odsouzený hodně, ale hodně nízko. A to jsem v mezích možností vůči němu hodně slušný.

Psáno pro www.blogosfera.cz