S ohledem na množství nejrůznějších poplatků není divu, že jsou občané tohoto státu hákliví na jejich placení. To se týká též tzv. náhradních autorských odměn, kdy v ceně některého druhu zboží či služeb platí nakupující i odměnu pro autory. Jde hlavně o nejrůznější elektronická zařízení, jež umožňují kopírování autorských děl, či o poskytování reprografických služeb. Často se proto ve sdělovacích prostředcích rozvine polemika ohledně těchto náhradních odměn, která však téměř nikdy nesměřuje k meritu věci, tedy jaký účel takové náhradní odměny mají. Jelikož je do legislativního plánu vlády ČR zahrnuta i novela autorského zákona, dá se další diskuse o náhradních odměnách, útočící většinou jednostranně na autory a kolektivní správce, očekávat.

Argumentem odpůrců placení náhradních odměn je především to, že autor je odměněn po vzniku díla, tak proč by měl dostávat ještě další peníze. Chci podtrhnout, že tomu tak ve většině případů není. Autor za vytvoření díla nedostane nic a odměny mu plynou až z užití jeho děl, a to buď od toho, kdo primárně šíří jeho dílo a kdo do něj investuje (kupříkladu nakladatel), nebo přímo od toho, kdo dílo užívá (kupříkladu vysílatel). Často je možné se setkat s tvrzením, že by bylo nejlepší, kdyby finální odměnu autorovi zaplatil při prvním uveřejnění jeho díla právě zmiňovaný investor, vykoupil tak všechna práva autora a ten by již nedostal nic. To je ovšem z hlediska ekonomického dosti iluzorní, protože investor chce peníze získat právě z exploatace díla stejně jako autor.

Jádro věci je však v tom, že v případě autorských práv nejde o nic jiného než o ochranu vlastnictví, byť nehmotného, s tím, že autorská díla se dají kopírovat donekonečna bez újmy na své podstatě. Tedy i kopie děl jsou vlastnictvím autora. Česká veřejnost však stále vnímá autorská díla jako „celospolečenské vlastnictví“, pojem známý z nedávných dob. K tomu je nutno připočíst fakt, že technologie umožňující kopírování a užívání děl se v posledních letech rozhojnily do té míry, že celá problematika výběru odměn pro autory značně zesložitěla, laik nemá šanci ji rozkrýt, a tak se uchyluje k povrchním tvrzením.

Do této množiny patří i tzv. náhradní odměny. Ty jsou vybírány v ceně zboží a služeb tam, kde existuje předpoklad, že zboží či služba bude použita též pro kopírování děl v případech, kdy autorský zákon takové kopírování povoluje. Jde především o užití děl pro osobní potřebu. Jinými slovy řečeno v těchto případech autorský zákon vyvlastnil práva autorů ve prospěch společnosti, a to za náhradu. Dlužno podotknout, že v mnoha jiných případech vyvlastnil autorský zákon práva autorů i bez náhrady. Mechanismus pak spočívá v tom, že každý, kdo nakupuje či užívá zmíněných služeb, platí nikoli vysokou paušální odměnu, byť třeba autorská díla vůbec kopírovat nebude. Opačné řešení je jen jedno. Každý, kdo by chtěl kopírovat díla i pro svou osobní potřebu, by musel uzavřít smlouvu s autorem a zaplatit mu odměnu. V dnešní době je to zjevně nereálné.

LN, 23.9.2010

Autor je ředitel agentury DILIA