Nepřátelské působení lobby majitelů nemovitostí a odmítavé stanovisko Svazu měst a obcí, majícího přístup k politickým stranám, jsou podle představitele Platformy pro sociální bydlení Štěpána Ripky (Sociální bydlení? Úkol vlády hned po volbách, LN 14. 6.) hlavním důvodem, proč nebyl, a v tomto volebním období již nebude, přijat dlouho očekávaný zákon o sociálním bydlení.

Ale není tomu tak. Návrh zákona majitelům nemovitostí naopak vyhovoval, neboť jim umožňoval uzavřít s obcí smlouvu, na základě které by jim obec vyplácela z finančních prostředků poskytnutých státem obvyklý tržní nájem a sama by se o jejich byty – dané do nájmu sociálně potřebným nájemcům – starala a udržovala je. Co více by si majitelé nemovitostí mohli přát? A Svaz měst a obcí? Za situace, kdy se obyvatelem obce může stát kdokoliv, kdo se zde kdykoliv přihlásí k trvalému pobytu, a za situace, kdy návrh zákona vůbec neřešil základní otázku jakéhokoliv sociálního bydlení u nás, totiž kde v budoucnu budou bydlet ti, kdo z obytných částí našich měst vytvářejí ghetta a v minulosti zdevastovali byty a domy, které obce nyní musí bourat, se rozpakům obcí divit nelze. Naopak romantické představy neziskovek nebo dojem, který se jim ve veřejnosti podařilo vytvořit, že v zákoně půjde o bezzásluhové rozdávání bytů, mají na dosavadním neúspěchu zákona, a to i ve veřejném mínění, podstatný podíl.

Důvodů havárie zákona je několik, ale především to, že ač podle kompetenčního zákona má bytovou problematiku na starosti ministerstvo pro místní rozvoj, přípravy zákona se ujalo ministerstvo práce a sociálních věcí, vybavené spíše ideologickým zadáním než znalostí věci. Tak byl, právě za aktivní účasti Platformy pro sociální bydlení, vytvořen návrh zákona, který však z dobrých důvodů odborná veřejnost odmítla jako v praxi nerealizovatelný, obsahující nápady („územní a rezidenční segregace“ a další...), jež nemají s realitou našich obcí nic společného.

Štěpán Ripka má pravdu v tom, že „předloha přišla na vládu se sedmiměsíčním zpožděním“, ale jedním z důvodů tohoto zpoždění bylo také to, že i předseda vlády a tehdy ještě předseda ČSSD si po kontaktu se starosty obcí uvědomil naprostou nepřijatelnost předloženého návrhu zákona a pokusil se o nápravu. Účastnil jsem se následných jednání a spolu s dalšími představiteli odborné veřejnosti jsme usilovali o to, aby naděje spojované s touto právní úpravou nebyly marné. Nezdařilo se, předloha se ukázala být neopravitelná a novou podobu do sněmovny předloženého zákona oprávněně kritizoval kdekdo, nakonec i veřejná ochránkyně práv.

Souhlasím s tím, že budoucí vláda a parlament se budou muset touto problematikou zabývat. Avšak za situace, kdy „drahé byty ženou lidi z velkých měst“ (LN 13. 6.), kdy nájem je u nás vzhledem k příjmům lidí nejvyšší v Evropě, kdy končí doby laciných hypotečních úvěrů, a kdy je tedy stále obtížnější, aby si rodina s průměrným příjmem – nemluvě o průměrném důchodu – mohla opatřit přiměřený byt, nebudou občané potřebovat politiky zajímající se pouze o sociální bydlení. Potřebujeme totiž zásadní změnu představ o tom, co občané skutečně potřebují. Nemůžeme přece podstatnou část společnosti – seniory, rodiny nebo samoživitele s malými dětmi – zařadit mezi ty, kdo jsou odkázáni na sociální příspěvky od státu, a tedy potřebující sociální bydlení. Potřebujeme ekonomické, ale i legislativní kroky k dosažení dostupného bydlení pro velkou část našich občanů. Chimérické představy, které provázely přípravy a realizaci zákona o sociálním bydlení, představy o vymýcení bezdomovectví (nikde na světě se to nepovedlo) nebo zrušení ubytoven jsou jistě chvályhodné, ale problém je mnohem závažnější, než se apoštolům představ pouze o „sociálním bydlení“ dnes zdá.

Autor je zástupce veřejné ochránkyně práv

LN, 27.6.2017