Adventní dobu čeřily lecjaké aktuality, jedna však lehce vyčnívala z doby stejně tekuté jako turbulentní. Vyprávěla o manželích, kteří se soudili ještě mnoho let po rozvodu a jejichž bytí na tomto světě završila střelba.

Střílelo se nejprve do její a posléze do jeho hlavy.

Možná se jihlavské tragédii dalo předejít, anebo k ní přispěl stres z blížících se Vánoc, o nichž nedávno řekl Ústavní soud, že jde o nejsvátečnější dobu v roce. Svět ovšem miluje stav, kdy je klamán, a tak vymyslel báchorku o dnech, jež dvakrát ročně vyžadují optimistickou atmosféru, pohodu a lidskou náklonnost, protože o dovolené a o Vánocích je třeba se jen milovat, čerpat síly a odpočívat. Že jde o nesplnitelné očekávání, potvrdí nejen psychologové, terapeuti a rozvodoví advokáti, ale i vlastní zkušenost, v níž se řečeno s klasikem střídá prvek očekávání s prvkem zklamání. Důvody jsou více než pochopitelné: manželé spolu v běžném roce tráví maximálně pár hodin naplněných úkoly, vařením a řešením rodinné logistiky (kdo má pro koho zajet, co se má koupit, vyzvednout, zaplatit). Jinak tomu je o Vánocích či o dovolené, kdy spolu páry pobývají několik dní bez možnosti uniknout do práce, za přáteli či za koníčky, jsouce pod vlivem reklamy hluboce přesvědčeny, že všechen čas musí být prosluněn štěstím. V zimě navíc krizi umocňuje krátký den s nedostatkem slunce, přejídání, minimum pohybu, nevhodné dárky a příbuzní, které pár musí alespoň jednou ročně pozvat nebo navštívit. Žádný div, že se řada dvojic těší, až Vánoce či dovolená skončí a bude možné vrátit se do práce a ke koníčkům. A jiné dvojice zamíří rovnou do advokátních kanceláří, aby rozjely rozvodové řízení. A tak se v těchto vánočních časech plných klišé o láskyplné atmosféře pojďme podívat, jak se dvojice rozcházejí a co by pro své štěstí měly udělat.

Výběr partnera pro soužití

Lidé se údajně párují dle společných zájmů, ale občas se i protiklady přitahují a na samém prvopočátkem bývá erotické potřeštění, sexuální přitažlivost a jim podobné chemické procesy. Trvalé partnerství a sňatek však jsou věcí racionální volby, a tak shrnu několik závěrů, k nimž jsem došla ve své advokátní praxi. Rozpadne se každé druhé manželství a dvě ze tří nesezdaných soužití, proto by budoucí dvojice měla konec vztahu zahrnout do reálného očekávání. Že snoubenec dobře lyžuje, má rozložitý hrudník a chce chovat dlouhosrsté psy, je zajisté pro společný život přínosné, pro rozpad manželství jsou však výhodou docela jiné kvality: velkorysost, nadhled, tolerance a schopnost zapomínat (výčitky, urážky a vzájemné podlosti, jež si rozcházející dvojice občas způsobuje). Pochopitelně neuškodí, pochází-li pár z podobných sociálních, ekonomických hodnotových líhní a shoduje se v základních otázkách pohledu na svět. Soužití i řešení každodenní situací se pak výrazně zjednodušuje, a pokud dvojice povije děti, lehčeji se domlouvá na jejich budoucnosti, školní docházce i zdravotních záležitostech.

Kdo je moudřejší, ten nebojuje

Zákopové války rozcházejících se dvojic nikoho zářným štěstím nenaplňují. Jásat by nad nimi mohli jen nesolidní advokáti, pojímající dlouholetý spor jako příjem generující trvalý paušál. Moudrý právník na rozdíl od nich totiž ví, že dnešní dohoda je pro klienta vždy výhodnější než zítřejší třeba i vítězné soudní rozhodnutí. Koneckonců právě proto jsme s kolegy před Vánocemi založili Unii rodinných advokátů, jež bude právnickou i obecnou veřejnost v těchto zásadách vzdělávat a informovat.

Rozpad vztahu vždycky zabolí a obvykle na jeden až tři roky pozmění uvažování dospělých a jinak racionálních jedinců. Vítězem v této bitvě však není ten, kdo si utrhne největší majetkové vypořádání či získá do výlučné péče dítě, ale kdo je velkorysý, odmítne vzít do ruky kalkulačku a rodinné hodnoty se nesnaží dělit dvěma. Klid v duši, dobré vztahy a základy budoucí spolupráce nelze matematicky vypočítat a už vůbec se spolupráce a city nedají vyžalovat u soudu. Ti nejlepší a nejmoudřejší z nás nebojují vůbec, ale ustoupí. Co na tom, že druhý zvítězí? Někdy je vítězstvím situaci správně vyhodnotit a nebojovat, čímž odpadnou probděné noci, výdaje za soudy, znalce a advokáty, časové a emocionální ztráty, zdravotní komplikace, nenávist k druhému pohlaví a nedůvěra v justiční systém, protože soudní řízení se běžně protáhne na desetiletí a výsledek nikdy nesplní očekávání. Co rozhádaní rodiče jako bonus způsobí dítěti, to si radši ponechám do jiného zamyšlení.

Vrcholem umění dobrého rozchodu není vítězství u soudu ani milionové odstupné od bývalého manžela, ale schopnost zůstat přáteli i poté, co se už nemilujeme. O tento cíl by se měl snažit každý od první vteřiny seznámení. Ne vždy je druhý z partnerů stejně rozumný, ale podobně jako ve fyzice ani ve vztazích nežijeme ve vzduchoprázdnu a každá akce vyvolá odpovídající reakci. Rozpad vztahu stejně jako vztah sám tak vždycky ovlivňují obě strany. V Jihlavě nakonec tiskl spoušť manžel; kdo se však bouřlivě a dlouhá léta rozvádí, ten nikdy není sám a bez viny.

MfD, 29.12.2017

Autorka je advokátka a bývalá ministryně spravedlnosti

Převzato z DanielaKovarova.blog.idnes.cz se souhlasem autorky