Přestože existuje řada výkladů demokracie, snad všechny se shodnou na tom, že by se mělo jednat o vládu většiny. Jak se však ukazuje, občas tomu tak není, stačí, když se nikým nevolená menšina chová patřičně hlučně a občas zařve.

Proto by si měli daňoví poplatníci ujasnit, co vlastně v rámci nakládání se svými financemi chtějí. Uchovávat za každou cenu dlouhodobý stav, nebo připustit razantnější zákrok a rozbití stereotypů? Začněme tím, že každá investice v podobě stavby (dům, panelák, most) má svoji životnost. Jako příklad uvedu jadernou elektrárnu Dukovany. V případě této stavby je životnost třicet let. Po jejím uplynutí je nezbytné, aby investor, v tomto konkrétním případě společnost ČEZ, rozhodl, zdali má cenu investovat za účelem prodloužení životnosti své investice dejme tomu o dalších dvacet let, několik miliard. Nebo podnik rovnou zavřít. Když to poněkud přeženu, v této chvíli má ČEZ štěstí rekonstrukce je za námi, leč za dalších padesát let bude moci přijít někdo z angažovaných s tím, že se v případě Dukovan jedná například o národní kulturní (nebo technickou) památku. Majitel a investor proto bude muset v rámci modernizace své investice podstoupit řadu úmorných jednání, aby musel v případě úspěchu postupovat podle přesně stanovených, leč realitě mnohdy silně vzdálených podmínek.

A to ještě bude mít ČEZ výhodu v tom, že se při stavbě Dukovan, alespoň v to pevně doufám, nešetřilo cementem ani zdaleka tak, jako tomu bylo v roce 1928 při stavbě Libeňského mostu. Hodnocení typů konstrukcí nechám jiným, ostatně, paní radní městské části Praha 7 Lenka Burgerová (Praha 7 sobě) je architektkou a v této problematice se orientuje nepochybně mnohem lépe, než je tomu v mém případě. Zároveň ovšem člověk nemusí být zrovna velkým odborníkem v oblasti stavebnictví, aby věděl, že pokud se základy drolí, je nejlépe stavbu, v tomto konkrétním případě most, zbourat a postavit novou. Z pozice laika si troufám odhadovat, že možná ještě existuje varianta v podobě rozebrání mostu, uskladnění originálního materiálu, vybudování nových základů a znovu postavení původní varianty.

Obávám se ovšem, že pokud budeme v tomto případě postupovat dle originální stavařské receptury staré devadesát let, možná tím uspokojíme památkáře, leč zaděláme na problémy dalším generacím, neboť základy se po nějaké době začnou rozpadat, jako je tomu dnes. A rovněž si nejsem jista,zdali starý most na nových základech splňuje veškeré nároky kulturně angažovaných. Navíc, kdo ví, jak by na změnu základů reagovali italští „odborníci“ importovaní do Prahy odpůrci rekonstrukce, kteří přispěchali s objevným konstatováním, že Libeňský most je hezký.

Mé nejistotě se ovšem nelze divit. Jasno v tomto bodě totiž nemá ani ministerstvo kultury ČR. V lednu 2005 totiž nepochybně kompetentní úředníci rozhodli o tom, že se v případě Libeňského mostu nejedná o kulturní památku. V lednu 2016 ovšem přišel občanský podnět a stejné ministerstvo začalo řešit, zdali se chátrající most nestal kulturní památkou. Ano, stačilo jedenáct let. Proto probíhá správní řízení. Rozumné řešení je v nedohlednu. Ministerstvo kultury přišlo s šalamounským prohlášením, že pokud nebude řízení ukončeno, je možno realizovat nezbytnou údržbu i větší stavební či technické zásahy směřující ke stabilizaci všech částí Libeňského mostu. V praxi to znamená, že je povoleno provádět práce nevyžadující stavební povolení. A pochopitelně není možné pokračovat ve výběrovém řízení na dodavatele stavby, nevíme totiž, co budeme stavět.

Jak dále? Ačkoli se považuji za pragmatika, troufám si odhadovat, že odbornicí z Kloknerova ústavu ČVÚT ve své zprávě na konci ledna usoudí, že Libeňský most nelze rekonstruovat dle přání našich památkářů. Nadále bude pokračovat spor o to, zda most zbourat a na jeho místě postavit nový odpovídající dnešním požadavkům, nebo zda bude zachován v původní podobě alespoň pro pěší, cyklisty či italské specialisty. Výsledek si pak nedovolím odhadovat, neboť zdravý rozum bohužel neodchází v takových případech ze všech bitev jako vítěz. Na druhé straně to vidím na uzavření Hlávkova mostu, který rovněž dosluhuje. Sen památkářů, zelených a křičící menšiny ohledně dopravního paralyzování Prahy se stane realitou. Mlčící většina hořce zapláče, ale o tu přece nejde.

Převzato z blogu se souhlasem autorky.