Pamatuji se , jak jsem se rád probíral protektorátními novinami , když jsem se k nim dostal nejdřív jako kluk, ale i jako dospělý. ( Pro mladé : Protektorát Bohmen u Mahren ,1939-1945.)

Fascinovalo mě to nádherné soužití Čechů a Němců, připomínající podle toho vtipu, ale až dnes , kočku , která nelíže hořčici . Ta si ,„ dobrovolně a ráda „ lízala zadek, když jí ho natřeli hořčicí.

Divadla hrála,v kinech se promítalo, rádio hlásilo vítězné zprávy z fronty a dávalo Smetanu,fotbalová liga netrpěla nedostatkem fanoušků, dělníci pracovali pro vítězství Říše a ti co pracovali ještě lépe, dostávali zvýšené příděly potravin, inteligence zlepšovala postupy výroby zbraní a náhražek, na Václaváku se prý sešlo 200 tisíc českých lidí aby projevili podporu a věrnost Vůdci a Říši.

Umělci pomáhali při lepení krabiček, snad na munici a podepisovali deklarace věrnosti.

Ale ve filmových týdenících, jsme od roku 1945 hajlovali se zamračeným obličeji stejně, jako když jsme hrdě přikrčeni, masově kopali zákopy na obranu Říše. Jídlo bylo zajištěno a byly i přestávky v práci.

A nebyl to jen mediální obraz vytvořený samotným Goeblsem, k jeho vytvoření bylo potřeba miliony spolupracujících Čechů s dříve hrdým a dnes pohrdavým názvem „ kolaboranti „.

Jiný výběr byl jen pro statečné a těch bylo tak sedm.

Nebýt atentátu na Heydricha , muselo být s námi po válce zacházeno jako s věrným spojencem Německa až do jeho posledního dne.

Kdyby snad dnes, hrozilo opakování historie , jako že ta se až trapně opakuje ,tak máme jako národ trening a vplynout do podobného řádu třeba s Putinem, kdyby nám slíbil přežití, by nám nemělo dělat potíže.

Metody má stejné jako Hitler, ale škrcení od Slovana je tak nějak srdečnější.

Nesoudím , nehraju si na hrdinu, neodsuzuji,

prostě to tak bylo a je .