„Na kótu?“

„Jasnočka. Na kótu, Máří,“ zatnul jsem pěsti. „My budeme taky přitom!“

+

A zatím už na kótě 718 v Brdech stavěli moji zlatí Greenhorni takzvanej Most setkání. Pro lidi. Mířili jsme tam v dobrejch botách a dělně. Až soudružsky: „Ale všichní by sem měli vyrazit, Máří, všichni!“ „Však voni přijdou, Muflone!“ I šlapali jsme do kopce, když tu vidim Sajrajta vod nás z Trokavce, to je pěknej lump. A hovado, který mne už dlouho provokuje, tak co teď? Sajrajt nejni zrovna ekolog a dokonce…. Plastovou láhev od koly měl u huby a zrovna dopíjel to emerický svinstvo. Potom volným obloukem odhodil láhev do trnek. Co bylo dál?

Má tam křížek.

Být zabit rodinou… Co je nakonec dneska na tom? Seřezali jsme ho jenom, ale kdysi jsem viděl v biografu jednu taky americkou ptákovinu jménem Šest vražd stačí, maminko, kde ta mamina odkrouhla sousedku jenom za to, že netřídila vodpad. Což byla taky jediná dobrá ptákovina, kterou (mámo!) v tom jejich Kurvalúdu natočili.

++

Došli jsme. Sklesli na chvíli do mechu pod kótou, ale… „Lidičky zlatý! Vy jste nám přinesli štěstíčko snad! Máš-li kapičku, máš-li kapičku…“ Ten zpěv mne vytrhl z mrákot a objímání nejhutnější nastalo a celování (takřka po bežněvovsku, ha ha!) a kdyby moji Máří Magdalénu voblizoval nebožtík Sajrajt, šel by fofrem znova do kytiček, ale Zelenář Pucek?

„Jen si mlaskni, Franto!“

Zelení, to jsou přátelé od brusinek. S Bursíkem včele, pěkně nabroušeni a ten mladej Stropnický se mi taky líbí. Nedají se, ale v jádru něžní, vona i ta tolerance musí bejt, když je to na místě. No, tak ji polib, Pucku!

A to máte jako k homosexuálům. Když je tolerance na místě, jak řikám, tak je to v richtiku. Ale na ty Amerikány, co nás stejně vosvobodili před sto lety jenom ze zištnejch důvodů, na ty musíme zvostra. Bush je terorista, sami si odpráskli Dvojčata a my tomu americkýmu frackovi nakopeme s naší mámou prdel.

Tu slyším: „Symbol! Symbol štěstíčka tady na kopci a spojení lidí do řetězu.“ To mlaskl si Franta Pucek ještě i s mou dcerou Kristýnkou. Můj… zelený… bratr.

A objali jsme se znova všichni, ale není čas se válet, už jsem kasal rukávy: „Ruku k dílu! Radar tady nebude. Nikdy.“

„Jasně, ať táhnou!“ houkla Mařka. „Rusy jsme tu měli dost dlouho.“

A dcera se zeptala tence: „A přijede ta Vlastičkáá?“

„Že bysme jí taky nakopali prdel?“ povídá syn, ale to dostal facku. Jen to lísklo. Tak to zasejc ne, synátore! „Žádný násilí, Láďíčku. Na to bachačka! To štěstíčko jim tady kazit nebudeme.“

„Tak nemá co zpívat! Jednou je zvolená, tak má co zpívat? Nemá.“

„A to je taky pravda! Dobrý den, majore Gagarine – a oni to zkurví! Já toho Vyčítala dostat do ruky, zakroutim mu vopravdu krkem, hele, ať si táhne do toho jejich Nashvillu!“ A však jsem slyšel, co mlel včera v telce naraženej Jožo Ráž a jaký to vraj maj v tý jejich slavný Americe! Lidi okolo Carneiga Hall (kde hrál Elán) chodí se sklopenýma očima a nejsou svobodní! Žádná demokracie, ale fašismus. „A kde je Amerika, tam je i válka.“ Jo, tak to říká i moje Máří. A není to snad vočividný, nemáte snad telku?

+++

Dost toho. Byl první máj. A na kótě 718 vztyčovali Kříž vzdoru.

Byl lásky čas a borovice zaváněly. Háj s pryskyřicí. A Most setkání rostl a kříž jako pro Krista pučel a Pucek pučel a na chvíli přestal i dřít a setřel si pot z čela.

„Jak bude veliký!“ vzdychla pobožně Mařka, která podávala klády jako Arnold Rakušan. „Jak jen bude giga, huj.“ Usmál se na ni teď i Pucek. A nikdo nám nic nedělal, my vám dáme pokuty. Všichni vskrytu pochopili, že jsme nositeli pravdy a svaté pravdy, ale… „Dá to ještě fachu.“ A makali jsme dál. A dřevo… bylo samozřejmě jenom posbírané. Ne nařezané. A Pucek to zrovna vysvětloval prvnímu novináři, nějakému Čekanovi: „A zdůrazňuji,“ zněl jeho vysoký hlas, „že jsme tady vůbec nekáceli a nepoužíváme ani vývraty a tady Honza Ponos mi to potvrdí.“

„Ano, a kdy podle vás přijede ministryně obrany?“ obrátil se reportér na Ponose.

„Možná se bojí. Ale my s ní chceme pouze důrazně pohovořit o politických a odborných souvislostech týkajících se radaru. Počkejte, vyfoťte se taky s naším letákem. Co je na něm? Máme cíl nebýt cíl. Dobré, ne?“

Novinář pochopitelně odmítl - a obrátil se k mé Máří: „A jak vy to vidíte?

„Já? Já… Když jenom slyším o radaru, tak mám příšernej vztek. To vám teda povím. Víte, kdyby aspoň nebyl americkej.“

„To by vám tak nevadil?“

„Snad né, ale kde je Amerika, tam je i válka,“ zopakovala Mařka nosově, popotáhla rozhořčeně - a dodala: „A co je to vůbec za blbost picat radar do středních Čech? Co třeba někam na Šumavu? Tam by tak jistě kůrovci tak nevadil, né?“

++++

Rozhovor byl přerušen příjezdem aktivistů z iniciativy Ne základnám.

Volání, sbíhání srdnatých strážců kříže, další objímání. Hoši přivezli novou zásobu potravin, prošli hlídkami, ale nemůžeme si nijak stěžovat, protože s potravinami přicházejí i obyčejný lidi. Kapičku… po kapičce. Jako mravenečkové. A ten zase najde nějaké nářadí, sekérečku, a ta zase tajnýma cestičkami dodá na přilepšenou plný pekáč domácího perníku. Huj! A okolo jedné dorazili i tři králové. Propašovali do tábora další batoh s jídlem. Bábovku pak přinesl místní chlapec Melichar, a prý ji pekla jeho babička. Vojenská policie sice hlídá, ale proti nám nezasahuje. Máří běží k jednomu z nich a nabízí mu babiččinu bábovku. Sluníčko stojí zatím v nadhlavníku, horší by bylo, kdyby začal lijavec, ale předpověď počasí je příznivá. A máj, lásky, míru čas. Nedal by mi Mácha za pravdu? I zvedám oči k Máří na kříži, kam se symbolicky přišněrovala a nechci už jenom Parkanovou, musí dojít i na Pružinského Klause. Přijď, pohleď, promluv s námi a prozři, sokolíku. Vítězství bude naše!