Že byly reference České televize o návštěvě papeže ve Velké Británii po čertech nevyvážené, o tom není pochyb. Že si ČT plete vigilii a mši, to je jen taková drobná a úsměvná „třešnička na dortu“. Při sledování televizního zpravodajství se občas snažím hrát sám se sebou hru „jak to asi bylo doopravdy“ (ale nebojte se, TV poplatky platím pravidelně).

S autorem tedy souhlasím, že teze sdělovacích prostředků „co farář, to chlípný pedofil“ je pravdě značně vzdálená a je používána jenom proto, aby se více diváků přisálo k obrazovkám, ceny za reklamy neklesaly a koncesionář měl pocit, že si za své opravdu užil.

Nemohu než ocenit snahu autora o objektivní posouzení celého problému, který nezveličuje, ale také nebagatelizuje.

Nicméně si dovolím alespoň na některé myšlenky reagovat. Nemohu se zbavit pocitu, že si autor pod vlivem svých informací tak trochu plete hrušky, jablka i další ovoce. Omluvám se, ale s jím citovaným trojúhelníkem církev-homosexualita-pedofilie prostě nemohou souhlasit. Proč, to vysvětlím níže.

Autor „smutnou pravdou“ označuje skutečnost, že si po II. vatikánském koncilu „mnoho kněží chtělo náhle pochutnat na dosud přísně zakázaném ovoci, a to za popichování ze strany svých selhavších učitelů a za pochvalného potlesku té části světa, která si bez ochotné náklonnosti ke všemu hříchu už nedovede život představit.“

Přiznám se, že této větě prostě nerozumím. Není mi jasné, jak zmíněný II. vatikánský koncil způsobil, že si „mnoho kněží chtělo náhle pochutnat na dosud přísně zakázaném ovoci“. Chybí mi konkrétní informace, jak to ten koncil dokázal a o jaké zakázané ovoce se vlastně mělo jednat.

Citace o tom, jak na přelomu 50. a 60. let kněží „udržovali styky s mladými muži, ale nelámali si s tím hlavu a mysleli, že je to OK“, je poněkud mimo. Souvislost s probíraným problémem pohlavního zneužívání nedospělých dětí nenacházím.

Jsem dalek toho, abych jako upřímný bezvěrec kritizoval porušení celibátu sexuálním kontaktem duchovního s dospělou, svolnou ženou. Celibát považuji z hlediska biologie člověka přinejmenším za nesmysl. Chápu, že každý, kdo se chce stát duchovním, ví, do čeho jde, ale chybovati je v tomto směru více než lidské. Moje matka mi vyprávěla, jak ve vsi, kam jezdívala na prázdniny, kuchařka místního pana faráře na farské zahradě velmi často rozvěšovala plenky. A mimochodem zcela od věci bych připomněl onen značně vousatý žert o tom že „kdyby pánbůh nechtěl, abych masturboval, stačilo, aby mi udělal o něco kratší ruce.“

Jsem ale také dalek toho, abych kritizoval homosexuální kontakty duchovních s dospělými muži. Nevím, jak tento hřích definuje církev, zda je to také porušení celibátu nebo jen „pouhá“ nemravnost. Vzhledem všeobecně známým odmítavým postojům katolické církve k homosexualitě budou jistě tyto aktivity vehementně odsuzovány bez ohledu na to, jak budou nazývány.

Jako sexuolog prostě vím, že existují homosexuálové, tedy homosexuálně cítící lidé, a také vím, že v situacích sexuální nouze jsou za určitých okolností i heterosexuálně cítící lidé schopni homosexuálního chování (o tom všem jsem už do NP psal tolikrát, že nebudu čtenáře obtěžovat opakováním dané problematiky).

Je nutné zdůraznit, že při souhlasné sexuální aktivitě dvou dospělých jedinců, a to bez ohledu na stejnost či rozdílnost jejich pohlaví, nikdo nikomu neubližuje, nikdo nikoho neobtěžuje ani neomezuje, nikomu to nevadí a nikdo se o to nemusí starat. Pokud to vadí církvi, je to ryze jen a jen její problém, že od dob starozákonních nedokázala opustit pravidla, která jsou v rozporu s lidskou biologií a přirozeností.

Existuje ale ještě další problém, který se dvěma předchozími vůbec nesouvisí.

Teprve nyní se dostáváme k jádru věci, ke skutečnému problému, ať uvnitř či vně katolické církve. Tím je sexuální zneužívání nedospělých dětí a to bez ohledu na jejich pohlaví.

V různých dobách a v různých kulturách se jistě názory a postoje k homo- či heterosexuálním aktivitám dospělých mohly poměrně lišit. Ale těžko bychom hledali kulturu či civilizaci, která by neodsuzovala, popř. nekriminalizovala sexuální kontakty dospělých s nedospělými dětmi.

Nanejvýš by nám mohl nějaký všetečný etnograf nabídnout jakýsi vzdálený, v dusně vlhkém přítmí deštného pralesa skrytý domorodý kmen, který realizuje v rámci tajemných primitivních náboženských obřadů jakési sexuální rituály s nezletilci. Existuje-li něco takového, myslím, že to můžeme klidně „vytknout před závorku“ a zabývat se podstatným.

Považuji za nutné zdůraznit, že ne každý, kdo sexuálně atakuje nedospělé dítě, je pedofil v pravém slova smyslu. Proto ochotně souhlasím a podepisuji citaci berlínského profesora soudní psychiatrie Hans-Ludwiga Kröbera že „nikdo se nestane pedofilem jen proto, že žije bez ženy“.

Souhlasím, ale dodám, že v situaci chronické sexuální nouze a s ní zcela přirozeně souvisejícím pudovým přetlakem může (ale také nemusí) být sexuální potřeba realizována zdánlivě deviantním, tedy „pedofilní“ způsobem.

Dovolím si odbočit. Čas od času proběhne sdělovacími prostředky bombastická zpráva o tom, že v té a té zemi policie zajistila síť několika set „pedofilů“ kteří si posílali a navzájem mezi sebou kšeftovali s hanbatými obrázky a filmy s malými dětmi.

(V rámci znaleckého zkoumání jsem byl nucen něco takového i zhlédnout. Své pocity bych shrnul do věty z filmu Slunce, seno, jahody: „Jdu blejt, velebnosti.“)

Kolikrát by z takové zprávy člověk nabyl pocitu, že „pedofilie“ je rozšířenější, nebezpečnější a nakažlivější než ona slavná prasečí chřipka.

Jsem hluboce přesvědčen, že drtivá většina těchto zajištěných nejsou praví pedofilové. K čemu jim slouží dětská pornografie? Nudí se? Jsou již přesyceni běžnou legálně dostupnou pornografií? Nevím. Možná jsou to jen obyčejná čuňata, ale pedofilové (dle mezinárodní klasifikace MKN-10) to s největší pravděpodobností nejsou.

Vraťme se ale zpět do lůna církve svaté. Tam totiž bude situace podobná. Jsem přesvědčen, že i v tomto případě bude drtivá většina pachatelů sexuálních interakcí s nedospělci normálně heterosexuálně a možná i v malém procentu homosexuálně orientována. Pravých pedofilů tam bude minimum.

Příčinnou souvislost bazální sexuální orientace pachatele a „pedofilního“ deliktu tedy nehledejme.

V drtivé většině se bude jednat o snahu o uvolnění sexuálního pudového přetlaku náhradní cestou při absenci adekvátního, tedy kooperujícího somatosexuálně vyspělého sexuálního objektu toho kterého pohlaví. Kromě toho lapidárně řečeno – dospělá ženská může otěhotnět a navíc mě může prásknout. S nedospělcem to první nepřichází v úvahu a to druhé se dá zajistit. (Nikomu to neříkej … naše společné tajemství … měli bychom oba průšvih … přeci nechceš, abych šel do kriminálu a ty do děcáku atd. atd.)

Nemám v úmyslu přeceňovat nepříznivý vliv celibátu, ale nabízí se myšlenka, že jedna nepřirozenost může plodit nepřirozenost další. Jinými slovy u vcelku normálního muže žijícího v jakžtakž uspokojivém heterosexuálním vztahu, který má navíc tento vztah legalizován oddacím listem, se jeví riziko realizace sexuálních aktivit za hranicí trestního zákona určitě poněkud nižší.

Nemohu ani na okamžik souhlasit s citovaným Wardellem Pomeroyem že „ … sexuální kontakt mezi dítětem a dospělým … může být láskyplná, uvážená a zodpovědná sexuální aktivita …“

Ten člověk se nikdy nesetkal s obětí sexuálního zneužívání. Já ano. Tu dívku – dnes již dospělou ženu – i její celý život to krutě poznamenalo. A nadosmrti.

Ano, mohu a vlastně musím se k dítěti chovat za všech okolností láskyplně, uváženě a zodpovědně a já nevím jak jinak ještě, ale sex do toho proboha netahejme, ten si nechme pro dospělé.

Takže závěrem:

Je mi jedno, kolik je v katolické církvi heterosexuálů a kolik homosexuálů. Je mi jedno, kolik heterosexuálů občas pozapomene na příkaz celibátu a toto pozapomenutí jim upřímně a z celého srdce přeji. Je mi jedno kolik homosexuálů realizuje své sexuální tužby ať již v rámci církve nebo mimo ni s dospělým souhlasným partnerem. I těm to upřímně a z celého srdce přeji.

Nedokážu se ale smířit, když se obětí sexuální tužby kohokoli, ať již vně či uvnitř církve, stane nedospělý chlapec či nedospělá dívka. Otázka, zda se jedná o pravou pedofilii či náhražkové pedofilní jednání, je v tuto chvíli zcela podružná. A pokud církev svatá tyto pachatele kryje a samoočistně a neprodleně nevydává světské spravedlnosti, je to totéž, jako kdyby kryla zloděje, vrahy a jiné zločince. Za těchto okolností si takové církve navzdory třeba tisícerým, leč zpozdilým omluvám jejího současného šéfa pana Josepha Ratzingera nemohu v žádném případě vážit.

A argument o absenci ohlašovací povinnosti? Jak komické! Když na ulici spatřím umírajícího člověka a prchajícího muže se zakrváceným nožem v ruce, budu mudrovat o ohlašovací povinnosti nebo zavolám na linku 158?

Autor je sexuolog