Za dobu svého působení v Radě pro rozhlasové a televizní vysílání jsem se nesetkal s žadatelem o vysílací licenci, který by nebyl přesvědčen, že právě ten jeho projekt je nejlepší. Všechny ale uspokojit prostě nelze. Což platí, ať už v radě aktuálně rozhoduje Hanuš s Josefíkem, Muchka se Štěpánkem anebo Žák s Pospíchalem. V tomto smyslu mám pro nářky Jiřího Chvojky docela pochopení. Mohu souhlasit i s některými jeho kritickými připomínkami, koneckonců málokdo zkritizoval digitalizaci na český způsob drsněji než já sám (viz moje panelové vystoupení na loňské českokrumlovské mediální konferenci).

Méně pochopení už mám pro vyložené nepravdy, jež kolem sebe Jiří Chvojka šíří (zde nebo tady). Když ještě coby představitel firmy Minority, jež jako předmět svého podnikání mimo jiné uvádí zastavárenskou činnost, zpochybňuje finanční zázemí svých úspěšnějších konkurentů, je to jenom úsměvné. (Připomeňme si, že za úspěšnými projekty stály kupříkladu finanční skupiny J&T či PPF, Třinecké železárny s Barrandovskými ateliéry či vydavatelský dům MF Dnes.) Méně zábavné ovšem je, když ve zjevném osobním zájmu ohýbá skutečnost.

Například píše: Rád bych pana Štěpánka poopravil v jeho názoru, že soudní pře měly být sloučeny v jeden celek. Každý uchazeč totiž žaloval RRTV z jiných důvodů. Přestože soud vyšší instance vrátil soudní jednání zpět k Městskému soudu v Praze, nijak nezpochybnil rozhodnutí samotné, pouze proces, jakým k němu soudci dospěli. Stav je tedy takový, že žádný uchazeč nemá udělenu platnou digitální licenci.

Skutečnost je ovšem taková, že Nejvyšší správní soud rozsudky městského soudu zrušil a pro další řízení mu dal na výběr, zda žaloby sloučí do celku jediného nebo do celků dvou (podle multiplexů B a C). Už vůbec pak není pravda, že neexistují žádné subjekty, které mohou žádat o kompenzační licenci. O tu může podle platného zákona žádat taková právnická osoba, které byla rozhodnutím RRTV v minulosti udělena licence k celoplošnému zemskému digitálnímu televiznímu vysílání, proti němuž (tomu rozhodnutí) byla podána žaloba. Takových právnických osob je šest. Koneckonců, kdyby neexistovaly, Chvojka a spol. by neměli co žalovat.

V rámci českého právního Kocourkova je to momentálně dokonce tak, že ony licence šesti digitálních televizí (udělené před dvěma lety a posléze zrušené Městským soudem v Praze) jsou nyní vlastně opět platné. Proč? Protože – jak výše uvedeno – Nejvyšší správní soud zrušující rozsudky městského soudu zrušil. Jinými slovy: zrušení licencí je momentálně zrušeno. Dotaženo ad absurdum – oněm šesti nešťastníkům opět běží lhůta 360 dní, do kterých by měli podle zákona zahájit vysílání. Pokud nezahájí, rada jim podle zákona licence odebere. Vzhledem k celému kontextu digitálního tendru to sice vypadá jako kolosální hovadina, ale obávám se, že se příliš nemýlím. Soudní hrátky tedy klidně mohou pokračovat. Pár dalších let. Přesně to je ovšem důvod, proč parlament rozťal digitální gordický uzel, který zamotala hnidopiší a hlemýždí justice (viz Život a doba soudce Jana Ryby), speciální novelou zákona, která umožňuje požádat o kompenzační licence.

Právem pana Chvojky samozřejmě je žalovat, co chce, třeba až do aleluja. Nicméně za všech okolností platí, že licence udílí rada pro vysílání, nikoli soud. Jako efektivní cesta, jak licenci získat, se to proto příliš nejeví. Leda že snad ve skutečnosti jde o něco jiného. To zas máme právo myslet si my ostatní.

8. 8. 2008, www.petrstepanek.cz