Pokud pedagog vyučující matematiku či astronomii následně jakkoli zneužívá své žáky, je to stejně nepřípustné, jako když se takového činu dopustí duchovní, tedy příslušník katolické církve. Autorce článku ale uniká jemný rozdíl. Ani matematici, ani astronomové své vědy a ani sami sebe světu neastronomickému a nematematickému totiž neprezentují jako vrchol mravní čistoty, zatímco církev toto v popisu své práce má a předkládá tento svůj atribut jako jeden z nejvýznamnějších. Dokonce se často prezentuje takřka jako vrchní dohlížitel vybavený jakýmsi vyšším posláním a pravomocí provádět dohled nad provozováním křesťanské morálky nejen uvnitř, ale i vně katolické církve. Rád bych se mýlil, ale někdy mám dokonce dojem, že církev sama sebe vnímá jako něco lepšího či vyššího než ostatní společnost, jako instituci, která se cítí být oprávněna dohlížet na mravnost celého lidstva.

A ještě jeden rozdíl je mezi zmiňovanými. Astronomové ani matematici nemají své vlastní právo, zatímco církev své církevní právo má.

Proti vlastnímu křesťanskému morálnímu kodexu jistě nelze nic namítat. Za staletí své existence prokázal svou užitečnost a drtivá většina – i nevěřícího – lidstva jej v zásadě dodržuje, aniž by si mnohdy plně uvědomovala, odkud vlastně pochází.

Tendence nahlížet na morální poklesky duchovních poněkud jinak, kritičtěji než na stejné poklesky zmíněných matematiků či astronomů je pochopitelná. Matematik vám vysvětlí problematiku kvadratických rovnic. Astronom s vámi možná pohovoří o temné hmotě. Ani jeden z nich vám ale nebude tvrdit, že on je tím vrcholem a zárukou morálky.

V daném případě je zarážející ještě další věc. Nejednou se uvádí, že, když se provalí sexuální delikvence příslušníka církve či spíše – abychom byli přesnější – když bylo vysloveno podezření ze sexuální delikvence nějakého duchovního, není podezřelý předán světské moci, tedy policii či dalším příslušným institucím. Nikoliv. Církev, tento vrchol a záruka čistoty, morálky, pravdomluvnosti, čestnosti a já nevím čeho všeho ještě celou věc zamete pod koberec, hříšníka odvelí na jinou farnost a „jede se dále močálem černým kolem bílých skal“.

Promiňte, ale tohle již není jen poklesek jedince, který by zasloužil možná trest, možná léčení, to je napomáhání trestné činnosti a této trestné činnosti napomáhá církev sama.

Což není psáno „… neboť je pro tebe lépe, aby zahynul jeden z tvých údů, než aby celé tvé tělo bylo uvrženo do pekla“? (Matouš 5.30)

Církev místo toho, aby rázně a rozhodně řešila podobné poklesky předáním podezřelého do rukou světské spravedlnosti, ve snaze neztratit glanc před podobnými problémy zavírá oči, strká hlavu do písku a začne je řešit, až když problém do té míry zbytní, že už není jiná možnost, než alespoň předstírat jeho řešení. Neztrácí tímto přístupem onen glanc mnohem víc?

Napadá mne ještě jiný úhel pohledu. Zkusme se vcítit do prožívání oběti pohlavního zneužívání. Když si svobodná matka přivede domů alkoholika a dissociálního psychopata, který se v opilosti vrhne na její nezletilou dceru a pohlavně ji zneužije, je to strašné. Na chvíli ale poněkud popustím uzdu cynismu – co byste očekávali od alkoholika a dissociálního psychopata?

Duchovní je ale obecně vnímán jako vrcholně mravný jedinec, u něhož by mělo být z titulu jeho postavení a funkce absolutně vyloučeno jakékoli mravně pochybné jednání. Nikde jinde než v jeho přítomnosti by se nedospělec neměl cítit bezpečněji.

Jako upřímnému bezvěrci by mi to mohlo být jedno, ale: Jak se může cítit nedospělý chlapec, který si vytváří vztah ke světu, snaží se v něm nějak orientovat, církev je mu předkládána jako takřka absolutní zdroj jistoty a bezpečí a on zjistí, že tomu tak není? Posléze navíc zjistí, že čin, který na něm byl spáchán, nedošel spravedlivého trestu. Jakého tvaru pak nabude vztah takové oběti k církvi?

Autorka článku poukazuje na to, že církev má vyšší (Sic! Už je to tady! Nezmínil jsem něco podobného před několika odstavci?) poslání, že mj. učí, aby se „člověk k člověku choval skutečně jako člověk“.

To beru. Ale, proboha, ať to tedy dělá! A ať ze svého lůna vyloučí ty, kteří toto opominou. Opravdu se nemohu ztotožnit s tím, že by pohlavní zneužívání nedospělců bylo součástí učení toho, aby se „člověk k člověku choval skutečně jako člověk“.

Ještě jednou si dovolím autorku článku volně ocitovat. Jistěže není nutno zrušit očkování proti obrně či TBC jen proto, že několik lékařů zacházelo se svými malými pacienty nedovoleným způsobem. Stačí totiž udělat něco mnohem jednoduššího. Věc nechat řádně vyšetřit a pokud se takovým lékařům prokáže vina, existuje pak celá škála opatření, kterými lze nedovolený způsob zacházení minimalizovat až eliminovat - od podmíněného trestu přes zákaz výkonu lékařského povolání až po trest nepodmíněný.

Nehodlám se pouštět do diskuse o tom, zda by riziko zneužívání nedospělých dětí kněžími či jinými „zaměstnanci“ katolické církve snížilo zrušení celibátu. Tato diskuse mi připadá poněkud malicherná a navíc se domnívám, že se jedná o vnitřní záležitost této instituce. Ta by měla celou záležitost prostudovat, zvážit a na základě výsledků kritického zkoumání vyvodit adekvátní závěry.

Je pravdou, že podle současného mediálního a tím pochopitelně zkresleného obrazu reality (přiznejme si, že media v současné době realitu už jenom zkreslují a pokřivují) může spousta lidí nabýt představy o katolické církvi jako o sdružení zvrhlých pedofilních bestií, které se do ní vloudily jen proto, aby uspokojily své zvrácené tužby. Jistěže to tak není a to, co v současné době medii hýbe, je zcela minoritní, leč pro svou „atraktivitu“ medii nafouklý jev.

Jsem přesvědčen, že tomu tak není. Jsem přesvědčen, že to, co je nám medii předkládáno, je stále jen minoritní jev. To ale neznamená, resp. je to o důvod víc k tomu, aby se církev přestala vyhýbat jeho řešení tak, abychom si této instituce nemuseli přestat vážit.

A jsem, na rozdíl od Jarmily V. Pospíšilové-Šteflové, přesvědčen, že jakkoli tyto skandály (ve snaze o zajištění sledovanosti a prodejnosti prezentované medii v té pokud možno nejšťavnatější podobě) vypadají hrozivě, existenci církve to nikterak neohrozí. Instituci, která tu bez vážnějších problémů přežila bezmála dva tisíce let, a že za tu dobu přežila již ledacos, nemůže něco takového ohrozit. Poté, co jsem viděl v televizi při návštěvě současného papeže houfy jeptišek ječících jako na koncertu Michaela Jacksona, obavy o osud církve nemám.