Nedávno vydané Prohlášení představitelů církví k otázce „manželství pro všechny“ vyvolalo řadu reakcí, pozitivních i negativních. Na tom není nic divného – jde o „živou kauzu“, o otázku, o níž se vede boj, naštěstí … dříve by se řeklo perem, dnes asi počítačovou klávesnicí. U některých kritických bodů bych se rád pozastavil – konkrétně u glosy „Dvě minuty“ Lucie Stuchlíkové (na seznamu.cz).

Glosa je nadepsána: „Manželství jen pro někoho? Výzva ukazuje, že církve potřebují změnu.“ Stojí za to upozornit, že se nejedná o výzvu, ale o „prohlášení“; mohlo by být použito i slovo „stanovisko“.

Glosa pokračuje: „Nejvíce ubývá římských katolíků. A právě jejich představitelé tolik lpí na starých pořádcích, místo aby se zamysleli nad tím, jestli by se spolu se společností neměla alespoň trochu změnit i církev.“

Chci autorku glosy upozornit, že tvrzení, že nejvíc ubývá katolíků, je sporné. Platí to jistě v absolutních číslech, což je dáno tím, že římskokatolická církev je u nás největší. Relativně ubývá nejvíc husitů a evangelíků, ale to je detail. (Podotýkám, že nejsem katolík a nejde mi o to, katolickou církev nějak šetřit; považuji ale za správné omyly uvádět na pravou míru.)

Autorku mohu ujistit, že církve neustále promýšlejí, jak se změnit. Některé jdou s dobou a kopírují roztodivné postoje, které se ve společnosti vyskytují. Je tomu tak v České republice i jinde. Na otázce genderové ideologie se dokonce řada církevních denominací rozštěpila, a to jak u nás, tak v západní Evropě, ve Spojených státech, v Kanadě i Austrálii. Pro církve, které „moderní“ agendu přejaly, to ale často znamená pád do zapomnění.

Na druhé straně jsou zde křesťané, o nichž paní Stuchlíková zřejmě soudí, že „lpí na starých pořádcích“. Možná ano, nicméně mnozí křesťané jsou přesvědčeni, že nové neznamená nutně lepší.

Autorka dále píše: „Jako by zapomněli na jednu ze základních ctností křesťanství – pokoru. V tomto případě pokoru před faktem, že se svou vírou jsou v Česku v naprosté menšině a že většině lidí je názor ‚manželství založil Hospodin‘ zcela cizí.“

Chci autorku ujistit, že církve si velmi dobře uvědomují, že jsou v Česku v naprosté menšině. Není to pro nás nic nového – já jsem uvěřil v roce 1978 a jedenáct let jsem tedy byl křesťanem v dobách komunistické vlády, a na menšinovou situaci jsem byl zvyklý od samého počátku. Jen nechápu, proč autorka soudí, že jsme-li v menšině, máme mlčet nebo opakovat to, co říká většina. Já osobně soudím – někteří katolíci možná se mnou nebudou souhlasit, jiní snad ano – že pro církev je menšinová situace pravidlem, většinová spíše anomálií. Opravdu mi uniká, proč autorka soudí, že jsme-li v menšině, máme mlčet. V dějinách byla celá řada situací, kdy se ukázalo, že menšina měla pravdu. O určitých základních věcech se z principu hlasovat nedá, a realita nakonec vždycky dohoní ideologii. Autorka jistě kráčí s dobou, a tak nepochybuji, že jí záleží na diverzitě – well, zde je možno ji osvědčit. Církve se ozvaly, a mají odlišný názor než většina.

Dále autorka píše: A rozhodně se tam (v zemích, kde zavedli „stejnopohlavní manželství“) nestalo to, před čím církevní prohlášení varuje – že se rozpadne rodina, a když se rozpadne rodina, rozpadne se stát.

Milá autorko, opravdu? Pětačtyřicet let se věnuji pastýřské službě a mohu Vám říci, že lidé, kteří dnes přicházejí „ze světa“ (jak my říkáme) do církve, jsou mnohem rozbitější, než jak jsem to zažíval před čtyřiceti lety. Rozpadlých rodin je stále více a duševních poruch u dětí rovněž. Autorka je mnohem mladší než já a chápu, že tuto perspektivu nemůže mít. Jen bych připomněl české přísloví „nechval dne před večerem“. Ještě nejsme na konci onoho zmatení, které naši společnost zachvátilo.

Konečně chci ještě připomenout to, co jsem zmínil na počátku: Nejde o výzvu, jde o prohlášení. Řada křesťanů nejrůznějších denominací mi za toto prohlášení děkovala. Mnozí napsali, že na něco takového už dlouho čekali.

Psáno pro Konzervativní noviny