Můj ročník je 1943, a tak si řadu věcí z minulosti pamatuji. Jak jsme poslouchali zahraniční rušené vysílání, jak se šmelilo s potravinovými lístky, jak se „upravoval“ tehdy červený benzín pro služební účely a další pikantnosti tehdejšího režimu.

Pamatuji si i debaty mého otce s dědou z matčiny strany, taky živnostníkem, a nebo strýcem – kulakem. Můj otec mi vysvětloval, že o tom, co se říká doma, co se poslouchá a co se děje, se nemluví, protože to je neslušné a dospělé by mohli být zavření.

Vzpomínám si, že jednou, nevím již ale kdy, se bavili o nějaké události a především děda – to byla výrazná postava naší rodiny – řekl na nějakou událost, že se to v dobré společnosti nedělá. Vraždit pro ideály se prý nemá a ani kdyby to byli potomci slavné osobnosti naší historie.

Tehdy jsem nevěděl, o co jde, ale později mi otec řekl, že se jednalo o Mašíny, a vysvětlil mi na základě novinových článků, o co šlo. Tečka…

Pamatuji se jako kluk, že můj strýc měl nějaké problémy s tehdejším předsedou národního výboru na vesnici, omezeným komunistou. Dostali se do konfliktu v hospodě a došlo i na nějaké facky. Strýc šel před nějakou porotu a tam se obhájil tím, že dokázal, jak velký je předseda blbec. Dostal sice nějakou pokutu, ale žil. Neumím si představit, že by jako odvetu přepadl policajta, podříznul ho, vzal mu zbraň a začal „revoluci“. Tečka…

O mnoho let později jsem stál před rozhodnutím, zda zůstat venku a nebo se vrátit mezi sovětské tanky ke své dceři, která byla právě u dědy za naší dovolené „venku“. Když jsme přijeli a vyzvedli dceru, řekl mi děda, že nečekal náš návrat, a proto připravil pro dceru náhradní bydlení. Pamatuji se na to, co jsem mu tehdy řekl, že jenom zbabělci utíkají před skutečností.

Pane Neffe, kdo je větší hrdina? Ten, kdo se prostřílel na západ, a nebo ten, kdo zůstal a bídně živořil?

Z mého okruhu „zmizela“ řada lidí. Někdo postavil v Kanadě přehradu, co nese tabulku s jeho jménem, další si „udělal“ knihkupectví v Londýně a vydával zajímavé publikace a další, třeba v Paříži, založili klub a nebo „společnost“ spřízněných. V tehdejší společnosti ale byla řada obyčejných lidí, co zůstali a snažili se přežít. Ne zabíjením a nebo jak se dnes říká – ozbrojeným odporem. Co to je vlastně ozbrojený odpor, jak vy píšete guerilla. Proč a za co?

Jsem úplně obyčejný chlap, co se i dnes umí poprat se skutečností. Nemohl jsem tehdy jít na strojní průmyslovku, ale do Učňovských záloh, a přesto jsem k dnešku dosáhl toho, že mám ČVUT-statiku a následně ekonomii-zahraniční obchod a analýzu.

Použiji možná věc, která Vás asi pobouří, ale nedá mi to.

Vzít do ruky zbraň a použít ji, umí každý kretén. Řešit problém podle konkrétní situace chce ale mimo odvahy i mozek. To je to, co Mašínům scházelo.

V článku se ptáte, zda po únoru 1948 byly naplněny podmínky legitimující guerillu. Dle mého názoru nebyly. Tehdy 2/3 obyvatel volilo komunisty, protože to byla jediná „vize“ po válce. Nikdo tu novou věc z východu u nás neznal a byla vábivá. Proč se proti tomuto nebezpečí nepostavila tehdejší inteligence a „elita“ národa? Došlo jí, že je to katastrofa, a začala se bát?

Strach, pane Neffe, je ten rozhodující činitel všech bitev, vítězných i těch nevyhraných.

Píšete: Takže, jak to bylo? Byly po únoru 1948 naplněny podmínky legitimizující „guerillu“?

Můj velice provincionální názor je – nebyly naplněny podmínky pro „guerillu“. Pokud bylo Mašínům v naší republice těsno, měli „zdrhnout“, jako to udělala řada jiných. Podle mne to ale bylo buď zoufalství, a nebo zbabělost. Nic mezi tím. Žádné hrdinství se v tom nedá hledat.

Píšete, že cizí vpády pokládáme za natolik nelegitimní akty, že v našich očích ospravedlňují i činy jinak odsouzeníhodné. V době Mašínů se ale jednalo toliko o cizí vpád ideologický a čelit se mělo ideologicky.

S pozdravem