„Freude, Freude, Freude, vždycky na tě dojde“. (Klasiky myslím pány Skoumala a Vodňanského.)

I v těchto vypjatých dobách, kdy vláda, co se zapřísahala, že nezvýší daně, je začala zvyšovat podle abecedy a hned začala od písmena „F“ – tedy „fšecky“, kdy jsme už dávno měli zvítězit na Ukrajině a Rusko se mělo zhroutit, a ono furt nic, a v době, kdy cena benzinu/nafty létá od 28 Kč za litr až po 50 Kč, existuje jedna věc, která je zajímavá vždycky.

A tou je sex. A také prvotní a druhotné pohlavní znaky. Zvláště pak jejich zobrazení na veřejnosti. Takže uprostřed veřejné „balíčko-úsporné“ vřavy to poněkud zaniklo. V Hradci Králové se objevila z boku na betonovém mostě „U Soutoku“, v centru města, pětimetrová malba koupající se ženy. Odborně se tomu říká graffiti. Autorem je J. W. Mind Strike, jehož pseudonym by se dal přeložit jako: „útok (na) mysl“. Či nějak tak podobně. Dotyčný umělec prý vytváří v celém Česku obrazy nahých žen inspirované údajně pornografickými obrázky. Já jsem žádnou jeho kresbu neviděl, takže nemohu posoudit. Veřejnost se prý nad zobrazením koupající se ženy, které vyzývavě trčelo poprsí, a tvářila se přitom slastně, nikterak nepohoršovala. Většina dotázaných se, podle místních novin Hradecká drbna, domnívala, že pohoršení to může vzbudit jen u největší puritánů. A co se týče „ohrožení mravnosti malých dětí“, veřejnost konstatovala, že tam dětičky neuvidí nic jiného, než co je dnes vidět běžně na každé pláži.
Ovšem věci se začaly dít. Jakožto starší zkušený muž vím, že platí heslo: „nejnemravnější jsou sny (a z nich často vyplývající veřejné postoje) počestných žen“. Už si z přednášek filozofie nepamatuji, zda to pravil Sigmund Freud či C.G Jung. Ale bývá to tak. Na začátku letošního dubna skupina žen vystupující pod názvem „Kozisvet“ , jak informoval časopis RESPEKT ,zamalovala tu „údajně“ nemravnou část obrazu, které my jsme jako kluci říkali „kozy“.

Mluvčí spolku Kozisvět, jistá Katarina Přikrylová, prý pravila, že proto, že šlo o nedůstojné prezentování nahého ženského těla. O manipulativní zobrazení, které „objektifikuje“ ženské tělo, což podle nich nepatří do veřejného prostoru. I vyhledal jsem si na Googlu, co to slovo znamená a zjistil jsem že: „sexuální objektifikace je akt jednání, při kterém je druhá osoba pojímána pouze jako předmět sexuální touhy“. Což je jedna ze starších teorií feminismu. Fakt je, že já si nedovedu představit, že by nějaký muž dokázal zajistit rozmnožování lidstva „an sich“, tedy bez sexuální touhy. To by u toho mněl myslet na jídlo anebo na filatelii?

Tato věc prý dokonce může vést, podle Wikipedie, k zvýšení rizika duševních poruch. Osobně souhlasím, že „objektifikace ženského těla“ může vést až k riziku duševní poruchy, jak tvrdí feministky, ovšem nikoliv u žen. Ale zvláště u mladých, případně u starších, potentních, ale neukojených mužů. Ono stačí, aby se takový sedmnáctiletý mladík či tloustnoucí přes-čtyřicátník prošel po pláži, kde vidí „věrtele“, ba dokonce i „přehršle“ těl pohledných žen, na jejichž plavky by stačila plocha kapesníku. A metr provázku. To zvláště v mladém věku bývá u mnoha „samců“ skoro až „na hlavu“.
Zajímavé ovšem je, že s výjimkou úplných pomatenců a náboženských fanatiků jsem nezaregistroval žádného muže, který by psal traktáty a zakládal podobné spolky. Třeba proti tomu, aby ženy chodily, a to nejen po plážích, ale i třeba na večírcích oblečené, či spíše neoblečené. A to tak, že to v mužích vyvolává nejen „sexuální objektifikaci“ ale dokonce to vede k něčemu, čemu se říká erekce, což je svým způsobem také „hnutí mysli“.
Vznik spolku Kozisvět mne přesvědčil, že nic nového není pod sluncem. Primární i sekundární pohlavní znaky s námi dělají divy. Už dávno se ví, že socha Davida od Michelangela Buonarrotiho byla po odhalení vystavena kritice, že jeho, jak se dříve říkalo, „moudí“, je příliš vidět. A že je moc veliké. Což ovšem v roce 1504 katolická Itálie ustála. Jisté druhy žen mají ovšem s těmito věcmi vždycky problémy. Geniálně to popsal Gabriel Chevallier v knize „Zvonokosy“, v postavě jisté Eulálie. Takových dam je na světě plno.

Když jsem 90. letech začínal pracovně jezdit do Španělska, a hlavně do Madridu, upozornil mě tam místní kamarád na ikonickou sochu španělského býka. Na městské třídě Paseo de la Castellana. A vykládal mi historku, kterou se bavil celý Madrid i celé Španělsko. Když sochu býka – španělsky El Toro, odhalili, zjistila část vážených a morálně pevných madridských dam, že to, co má onen bronzový býk vzadu mezi nohama, je moc veliké. Dle jejich mínění byl pytlík s varlaty příliš velký a visel příliš nízko, až k zemi. A býčí penis byl také údajně nepřirozeně veliký. A vůbec by se to nemělo ukazovat! Ovšem býk-symbol Španělska- bez koulí, je vůl, takže ten návrh tehdy neprošel.

Tvrzení, že ony býkovy části jsou proporcionálně správně veliké, jak se lze kdykoli přesvědčit, dámy odbyly poukazem na to, že taková věc je obecně nemravná. A kazí mládež, a zvláště negativně ovlivňuje mladé dámy. Nakonec madridské úřady kapitulovaly, kolem sochy býka byla natažená plachta a dotyčný umělec musel ta varlata obrousit. A také zkrátit býkův penis, na což dohlížel výbor ctnostných dam.
Před několika lety se vyskytl podobný problém v Karlových Varech. Na jednom kruhovém objezdu se objevila socha kozla. Dřevěná. Taková celkem jednoduchá. Ale tu věc, která kozla dělá kozlem, měl prostě takovou, jakou kozlové mají. Což ovšem popudilo skupinu karlovarských bojovnic za mravnost. Nejprve požadovaly, aby tato část kozla byla zmenšena. Dále pak, aby tato „nechutná věc“ byla vůbec odstraněna. Na námitky, že by to pak nebyl kozel a že by to byla koza, a ta by musela by mít setsakra velké vemeno, jak už u koz bývá, reagovaly podrážděně. Nakonec, pokud vím, tak to kozlí rozmnožovací zařízení někdo, snad opakovaně, ulomil. Už nevím, zda ten kozel tam je, ale doufám, a pokud ano, tak že není vykastrovaný.
V obou případech si místní občané, tedy v Madridu i Karlových Varech, dělali z mravných dam srandu. A tvrdili, že si stěžují na nadměrnou velikost, protože doma mají jaksi „podměrečnou velikost.“ To ovšem může být, samozřejmě, jenom pomluva.
Paní Přikrylová z Hradce si jistě nestěžovala na penis, ale podle představitelky „Kozisvěta“ bylo evidentně „nevhodně“ zobrazené poprsí prý vycpané silikonem. A ztvrdlé bradavky prý napovídaly, že dotyčná je sexuálně vzrušená. Jaké má dotyčná představitelka zkušenosti se silikonovým poprsím přesně nevím, ale jako zkušený muž mohu odpřisáhnout, že jsem viděl ztvrdlé bradavky u žen i v okamžiku, kdy je nic nevzrušovalo. Ale byla jim jen obyčejná zima. Třeba když hupsly do ledového bazénku u sauny.
Pokud si dotyčná paní Přikrylová, která na Hradecké univerzitě připravuje studenty na budoucí učitele umění, dělá starosti, že by její studenti mohli mít deformovanou představu o tom, jak vypadá dámské poprsí, mohu ji uklidnit. Mladí muži, ale i mladé ženy, na to, jak ta věc vypadá v reálu, přijdou brzo sami. To, na co se muži tak rádi dívají a co ženy za pomoci různých prostředků a podpor předvádí, bývá většinou jen šalba a klam. A právě to erotické dráždidlo. Normální ženy to vědí a mladí muži brzy přijdou na to, jaká je realita. Ještě štěstí, že podobné spolky jako hradecký Kozisvět nebyly ve starém Řecku. Ani ve starém Římě. Dokonce ani ve středověku. Protože všechny ty obnažené „hanbaté dámy“, které jsou vytvořeny jako sochy či vymalovány na obrazech, mají nakreslena či vytesána teoretická dokonalá ňadra, se kterými se člověk v životě málokdy setká. Něco jiného je umění, i když tomu praštěné feministky říkají „objektifikace“, které zobrazuje ideál. Ňadra samozřejmě mají za úkol vyrábět mléko. Ženské poprsí , má ale hlavně upozorňovat muže, tedy samce, že je zde objekt, kterým lze ve společné akci vytvořit ten zázrak, kterým je nové dítě. Co platí u lidí, neplatí třeba u jiných primátů. Takové gorilí samice mají mléčné žlázy, funkčně dokonce lepší než lidské ženy a proto se podle vzoru gorilích bradavek také vyrábí kojenecké dudlíky. Nějak to příroda prostě zařídila, že to , co vzrušuje muže, nevzrušuje goriláka.

Osobně jsem rád že mám za sebou věk, kdy je běžné tvořit potomky. Upřímně řečeno, dneska bych požadoval od dotyčné, s kterou bych chtěl vyrábět nového člověka ( či případně to jen trénovat, protože cvičení děla mistra) , písemnou záruku. Včetně rodného čísla a pokud možno i s notářem potvrzeným podpisem, že se mnou, jak říkal ten lord: „chce činit zase ty směšné pohyby“.
Už zase došlo na Freuda. Svět je stále v zásadě normální.