Při odchodu člověka takového věku se obyčejně říká, že naplnil svůj život. U Karla Pecha to, myslím, neplatilo. Byl to nesmírně činorodý muž, a to až do posledních měsíců života. Ještě nedávno spolupracoval s Českým rozhlasem. Nyní se chystal na internetu publikovat své povídky.

Stručná biografická charakteristika připomíná, že Karel Pech (původním jménem Antonín Pech) se narodil 18. května 1917. Vystudoval reálné gymnázium v Praze, od roku 1946 začal spolupracovat s tehdejším Československým rozhlasem. Byl například režisérem cestopisných reportáží Miroslava Zikmunda a Jiřího Hanzelky. Po roce 1948 působil také více než dvacet let jako herec Národního divadla. S Československou televizí Pech spolupracoval od začátku jejího vysílání v roce 1953; jejím zaměstnancem byl v letech 1969 až 1979. V polovině 70. let natáčel společně s japonskou bohemistkou Šimako Muraiovou pořady o Japonsku; byl autorem řady zejména publicistických televizních seriálů. Za své zásluhy o televizi se Pech stal členem její Dvorany slávy. Řadu let také vyučoval na FAMU i na fakultě žurnalistiky Univerzity Karlovy v Praze. Potud strohá agenturní zpráva.

Dovolím si doplnit osobní vzpomínku. Narodil jsem se počátkem 60.let, kdy ještě ve sdělovacích prostředcích (dnes bychom řekli „médiích“) doznívaly častušky předchozí dekády. Televize byla spíše unikátem, před malou obrazovečkou se scházelo často obyvatelstvo celé ulice a hledělo na ten zázrak jako ruský mužik na první traktory. V kinech dávali pozdně budovatelskou produkci, z rádia chrchlalo „kupředu levá, zpátky ni krok“, silvestrovským rozhlasovým estrádám vévodil s hospodsko-údernickým humorem Jiří Štuchal. Najednou do té montérkové jednoty vtrhly slowfoxy, zúžené sukně jaké nosila Audrey Hepburnová ve Snídani u Tiffanyho, natupírované drdoly – a gentlemanské způsoby. První vlaštovkou byla malá knížka jakési Mileny Majorové Člověk mezi lidmi, což byl takový pozdně budovatelský Guth-Jarkovský, kde se sice ještě řešilo, jak se chovat na odborové rekreaci, ale zároveň už bylo zřejmé, že zákusky se nepožírají polévkovou lžící. Jakási aplikovaná příručka o slušném chování to byla. A vnesla do té doby nevídaný prvek: vzájemnou úctu a uctivost mezi lidmi.

Proč to připomínám? Jen o málo později z černobílých obrazovek svým nezaměnitelným kultivovaným barytonem promlouval Karel Pech v obdobně poučném cyklu, jehož název si už nevybavím, což je ostatně jedno. Šlo tam o to, že Pech názorně vysvětloval chlapci ve věku Harryho Pottera zásady slušného chování. A co bylo obzvlášť pamětihodné, na pozadí celého toho mašinézního soudruhování najednou z obrazovky zaznívalo slovo pan, a dokonce přítel. To bylo oslovení, jímž se častoval Karel Pech s adolescentním Jiřím Belčevem. Přítel – a přítel. To mi opravdu utkvělo, protože to uvádělo do světa, v němž neřvou frézy a hysterické zástupy na 1.máje, do světa, kde se lidé vzájemně respektují a kde vlídné slovo má vyšší cenu než stachanovský rekord. Pro velkou část mé generace byl Karel Pech prvním průvodcem zvoucím do jiného světa, než do jakého jsme se narodili a v jakém jsme pak ještě desítky let přebývali. Pech nám dal mnohdy první příležitost zamyslet se nad tím, jak toto přebývání učinit solidním a slušným.

Pokud po Karlu Pechovi zbyde nějaká skutečně významná rýha v českých mediálních dějinách, pak je to právě tato jeho nezapomenutelná schopnost nenásilně, korektně a přitom přitažlivě produkovat na obrazovce cosi, co se věcně nazývá vzdělávací pořady, ale co v jádru jsou svérázné, osobní a procházky životem mezi lidmi. Životem, který tyto procházky činily vlídnějším.

(Psáno pro server Ćeská média)