Zemřela nejlepší česká sportovkyně historie a především neúnavná bojovnice za spravedlnost, která mohla mít snadný život, kdyby chtěla - Věra Čáslavská.

Ona o tom vůbec nepřemýšlela, její vlastní sebeúcta a smysl pro fair play ve sportu i životě pro ni byly vždy jedinou střelkou kompasu, která jí udávala směr. V tom je její krása, velikost a obdivuhodnost. Postoj, který odlišuje hrstku hrdinů od masy ostatních.

Život se s ní nikdy nemazlil: skoky a figury na hrazdě často trénovala na větvích stromů, které jí nahrazovaly sportovní náčiní. Mozoly jí běžně krvácely. Komunisti ji tvrdě ničili po dvacet let, a to nejen kvůli odsouzení okupace v roce 1968. Prahu drtily pásy tanků a ona ve stejné době sbírala zlaté medaile v Mexiku. Během slavnostního hraní sovětské hymny otočila na stupních vítězů hlavu od soupeřky a sovětské vlajky směrem do země. Tichý, ale statečný protest viděl a obdivoval celý svět. V témže roce byla vyhlášena nejlepší sportovkyní světa. Po návratu domů se nebála následně podepsat (a poté v Bartolomějské neodvolat!) petici 2000 slov proti okupaci i normalizaci a následně se chovat velmi statečně a čestně i přes společenské zatracení a nuzné podmínky k životu, které až do Listopadu měla.

Po revoluci si našla nový smysl života – byla několik let asistentkou prezidenta republiky zabývající se komunikací s veřejností. Snažila se pomáhat lidem, kteří psali prezidentovi s žádostí o pomoc v životní či právní nouzi a podporu. Byla to mravenčí a intenzivní práce, do které se pustila – jak jinak – s vervou jí vlastní. Předtím odmítla místo pražské primátorky či velvyslankyně ve svém milovaném Japonsku, kde je dodnes obrovskou ikonou. Díky jejímu vystoupení na OH v Tokiu 1964 se stala miláčkem celého Japonska a zůstala jím dodnes. Je držitelkou nejvyššího japonského vyznamenání, Řádu vycházejícího slunce.

Statečně bojovala nejen s bolševiky, ale i s osudem, který jí uštědřil mnoho zákeřných ran včetně velké rodinné tragédie a také rakoviny slinivky, které dokázala odolávat velmi dlouho.

Věra prožila život plný nástrah, odříkaní, tragédií – ke všemu se ale postavila s obrovskou energií, optimismem, neutuchající touhou po vítězství. Tyto vlastnosti si však nenechávala jenom pro sebe: měla vzácný dar je přenášet na ostatní. Uměla správně podpořit a motivovat mnoho našich špičkových sportovců a snad všechny naše olympioniky. Jezdila s nimi jako „povolený doping“ na všechny olympiády, kromě té poslední. Její zdravotní stav už jí nedovolil účast v Riu, tak alespoň našim sportovců posílala esemesky a e-maily.

Měla by nejvyšší morální právo prožít znovu a lépe těch jednadvacet let, kdy jí komunisti ničili život a šikanovali ji. Bohužel, pozemský svět toto neumožňuje. Věřme ale, že ten nadpozemský ano.

Přes všechna příkoří od svého státu byla Věra vždy velkou a obětavou vlastenkou. Více než dvě desetiletí, kdy byla „pohřbena zaživa“, měla bezpočet nabídek odejít na Západ a žít luxusní život (v roce 1968 byla vyhlášená jako druhá nejznámější žena světa), nikdy to však neudělala. Byla příliš spjatá s Československem a především příliš hrdá na to, aby odešla dřív než ONI.

Často se mladí Češi ptají, proč mají být hrdí na svoji zem. Věra Čáslavská je bezpochyby jednou z prvních odpovědí na tuto otázku. A své mladé následovníky-sportovce bude nejen neustále inspirovat svými úspěchy a postoji, ale pevně věřím, že je bude tam ze shůry také podporovat a držet jim palce jako doposud.

Věra Čáslavská získala sedm zlatých a čtyři stříbrné olympijské medaile, což v našich končinách už nikdo nikdy nepřekoná.

Velká čest její památce!