22.6.2021 | Svátek má Pavla


OSOBNOST: Marxovo druhé „já“

1.12.2006

„Nedoceňovaný člověk, vtipný, přátelský, s obrovským jazykovým darem i schopností prozkoumávat nový terén pro myšlení. Jeho skromnost byla příslovečná: vždycky stavěl přínos Marxův nad ten vlastní, i když se například k myšlence komunismu propracoval dříve.“ Miloslav Ransdorf

Bedřich EngelsV úterý tomu bylo 186 let, co se v německém Barmenu (nyní Wuppertalu) v bohaté rodině textilního továrníka narodil Friedrich Engels (1820-1895), postava dějinně rozporuplná – jeho jméno zná každý, i z té šťastné generace, která už jím ve škole zatěžována nebyla, jeho dílo dnes už nejspíš čtou jen mladí komunisté a soudruh Ransdorf. Jeho neblahý vliv na novodobou historii jsme ani u nás nerozchodili dodnes. Nezdárný synek vykořisťovatelské třídy, co jí okázale opovrhl, by možná zůstal neznámým intelektuálem s tátovými prachy za zády, revolučně rozumujícím sám pro sebe, nebýt úspěšnějšího (nikoli schopnějšího) spolupracovníka, jemuž byl v životě i jejich společném díle pravověrným alter egem, a zejména nebýt nevyzpytatelného otáčení kola dějin, co z tohoto na hlavu obráceného idealismu, dalšího definitivního řešení všeho zkratkou, totiž „filosofování“ bucharem (Nietzscheho kladivo tu je neškodnou hračkou), učinilo dočasnou (ale mnohým vzala celý čas života) politicko-ekonomickou doktrínu šestiny světa; Engels sám jistě by se zděsil tváří v tvář tomu, v jakých dobách budou nakonec jeho transparenty povinně vystavovány.

Friedrich vyrůstal v době bouřlivého rozmachu průmyslové výroby a velkého rozvoje přírodních věd, ale i bídy v nadbytku, bezohledného ekonomického vykořisťování bezmocných mocnými, kteří vlastnili výrobní prostředky: „V nejpokročilejších průmyslových zemích jsme zkrotili přírodní síly a postavili je do služeb lidstva; tím jsme nesmírně zmnohonásobili výrobu, takže dítě vyrobí nyní více než dříve sto dospělých. Jaké jsou však následky? Rostoucí nadměrná práce, rostoucí bída mas a každých deset let velký krach. Darwin nevěděl, jak trpkou satiru na lidi a zvláště na své krajany napsal, když dokázal, že volná konkurence, boj o existenci, který ekonomové oslavují jako největší historickou vymoženost, je normálním stavem říše zvířat.“

Je tu však přece jen rozdíl: zvíře může v přírodě prostředky ke svému životu a obživě jen sbírat, kdežto člověk si je cíleně dokáže vyrobit. To polidštilo i opici: „Práce dokonce vytvořila člověka.“ Zatímco animální bytost přírodu pouze používá, lidský tvor ji vědomě ovládá – svojí prací. Ta zjemnila strukturu jeho dlaně, tvůrčí činnost prstů si vyžádala abstraktní myšlení, zvětšil se mozek; práce se pak stala i nástrojem hromadné výroby užitných hodnot, co ale přinesou užitek jen privilegované menšině – to už je ovšem ten politicko-sociální rozměr jeho myšlení, společný s Marxem, z něhož vyrostla ona neblahá hurá-řešení všech společenských problémů, nejlépe opět – na věčné časy. Práce jako alfa i omega bytí, přirozená lidská potřeba, co opici polidštila, i nástroj výroby; výroba je cesta k blahobytu, ale, vědecky pojato, i složitý soubor pohybů, právě průmyslovým využitím strojů natolik zjednodušených, že „živá síla není nic jiného než schopnost daného množství mechanického pohybu konat práci.“ Kreativní neandrtálec začal jako svobodný řemeslník, moderní proletář skončil jako příslušenství stroje, snad ještě chudobnější než jeskynní muž, vědecky odhalený a definovaný jako nositel práce, matky pokroku; La Mettrie by se radoval …

Marx a Engels prošli stejnou názorovou cestou: oba leví mladohegeliáni se postupně odvrátili od učitelova dialektického idealismu, uznávali Feuerbachův antropologický materialismus, ale do konečné dokonalosti („v oblasti přírody je materialistou, avšak v oblasti lidské …,“ pochyboval o něm Engels) museli věc dotáhnout až oni dva. Na Kantovi Engels (byť vždy s respektem) oceňoval pouze jeho praktické přírodovědné objevy o vzniku sluneční soustavy gravitačním nabalováním hmoty a o slapovém tření. Metafyziku nahradili jinou páteří filosofie - dialektikou: „První naivní názor je zpravidla správnější než pozdější, metafyzické názory.“ Neboť: „Fyziko, střez se metafyziky! – to je zcela správné, ale v opačném smyslu.“

Čti: v tom smyslu, že i přírodní věda musí mít zázemí filosofie, na němž stojí – mýlil se však prý starořecký knihovník Androník, myslel-li si, že za knihy o fyzice patří ty o tom, „co stojí za tím.“ Metafyziku, i tu s čistým rozumem, vykázali Engels a Marx do jednoho pytle pověr, aby namísto ní nabídli dialektiku, to, co k dokonalosti dovedl Hegel, pravdu sice také určitě pravdoucí, ale poněkud přizpůsobenou jimi nově odhaleným skutečnostem: coby definitivně poslední, největší filosofové dějin, jak o sobě byli přesvědčeni, předpovídali konec této vědy, co už k jejich dílu nebude mít co dodat: „Přírodovědci dovolují filosofii, aby si prodloužila pseudoexistenci, tím, že si vypomáhají odpadky staré metafyziky. Teprve až přírodověda a historická věda pojmou do sebe dialektiku, bude ten celý filosofický brak – mimo čisté učení o myšlení – zbytečný a zmizí v pozitivní vědě.“

Marxistické učení je redukcionistické: skutečnost omezuje na proměnlivost hmoty: „Obrat v matematice znamenala Descartova proměnná veličina. Dík tomu pronikl do matematiky pohyb a dialektika a stejně dík tomu se stal neodkladně nutným diferenciální a integrální počet, který pak hned vzniká a který byl celkem vzato dovršen – a nikoli vynalezen - Newtonem a Leibnizem.“ Tudy vidí Engels i cestu k pochopení vzniku života - prostřednictvím složitých chemických rovnic, integrálů a derivací. Matematické axiomy jsou pravdivé, protože se dají dokázat dialekticky (jak také jinak?), nejsou-li tedy tautologiemi (jako zrovna vztah pohybu a času). Velmi vzdělaný Engels se v hájemství matematiky dopouštěl konstrukcí nakonec až téměř metafyzických: „Totožnost a různost – dialektický vztah již v diferenciálním počtu, kde dx je nekonečně malé, ale přece účinné a vytváří vše.“

Stopy dialektického nazírání na svět jako na jakési vznikáním a zanikáním jevů stále se vyrovnávající pnutí mezi dvěma protiklady, lze najít už v učení Konfuciově o dvou krajních principech „kchun“ a „tchien“; v přírodě měly představovat síly země versus nebes, v lidském životě poddajnost a sílu. Dnes jsou všeobecně známy jako jin a jang, věčná kosmická kopulace Šivy s Šaktí (vědomí s energií, aktivity s pasivitou, kvality a kvantitou), obvykle při vonných tyčinkách a nezřídka i marihuaně; Hegel mimoděk oživil starou tradici a definoval moderním způsobem pravidla, jimiž se proměny dějí, nové kvality povstávají a světový duch se tím v jeho učení navrací sám k sobě. To je ovšem metafyzika jak řemen, a tak si z ní materialističtí dialektici vzali jen část – dialektické zákony, jimiž principy prokazatelně fungují každému, nezávisle na jeho vědeckém vyznání: zákon přechodu kvantity v kvalitu a naopak, zákon vzájemného pronikání protikladů a zákon negace negace.

Zákony, to jsou vlastně spojitosti – a právě o spojitostech dialektika pojednává. Zatímco Hegel tyto zákony chápal jako nástroje myšlení, Marx s Engelsem je „odhalili“ i v přírodě – reinkarnovali tak zase jinak (že by to opravdu nevěděli?) učitelova světového ducha, jak to měl – jak si mysleli – původně napsat už Feuerbach. Poklonili se starořeckým atomistům, nerozlučnost hmoty a pohybu přijali za axiom a vědám nastolili přizpůsobit se takovému nazírání svého oboru, jakým se v něm pohyb manifestuje; pohybu samotnému přisoudili takovéto dva aspekty: „Základní forma všeho pohybu je tedy přibližování a oddalování, smršťování a roztahování, krátce starý polární protiklad přitahování a odpuzování.“ Kde už kdo kdy něco takového četl? Například Josef Jonáš – Křížovka života, jeden z dvanácti principů orientální filozofie: „jin je síla odstředivá, jang síla dostředivá. Společně vytvářejí energii všech fenoménů.“ Proletářští filosofové „objevili“, co se naučili, ale prodali to ve hmatatelném kabátě, na jaký je hrubý pytel zvyklý.

Engelsovy knihy o přírodovědě byly bezesporu nejen vědecky fundované, ale i poutavé. V tom či onom oboru vždy odborné (sečtělé), spravedlivě kritické nejen k nepřátelskému táboru idealistů, ale i ke skeptickým agnostikům a jiným zdánlivým spojencům - vulgárním (čti: třídně, potažmo dialekticky neuvědomělým) materialistům. A nepřátelské ke všemu teologickému – „křesťanství (…) vzniklo ze směsi zevšeobecnělé, orientální, zejména židovské teologie a zvulgarizované řecké, jmenovitě stoické filosofie.“ Dědicem evropské klasické filosofie prohlásil proletariát sám, snad v představě pracujícího s filosofickou knihou v ruce: „Jenom v řadách dělnické třídy se nadále plně udržuje německý smysl pro teorii.“

Metafyzické otázky, jako například tu ohledně času, řešil stručně a jasně: v následnosti pohybů i on spatřuje kauzální zřetězení, ale podle něj tak vlastně jen svůj předpoklad vystavujeme zkoušce, verifikujeme ho, ověřujeme, zdali myšlené pravidlo skutečně platí. Občas také neplatí - jako když například po zmáčknutí kohoutku - všem očekáváním navzdory – puška nevystřelí. Kauzalita věci se tak podle něj „zkouší vlastně dvojmo“ – takříkajíc vírou v sebe sama, a eventuálním omylem. Důsledkem takového empirického pojetí příčinné následnosti jako pouhých pokusů a omylů ale potom také přirozeně je, že čas tu zůstává jen jakýmsi pomyslem: „Napřed se dělají abstrakce ze smyslových věcí a pak se chce je smysly poznávat, vidět čas a čichat prostor. Empirik se tak zabere do zvyku empirického poznávání, že se domnívá, že je ještě na poli smyslového poznávání, když už má co dělat s abstrakcemi. Víme, co je hodina, metr, ale nevíme, co je čas a prostor! Jako by čas byl něco jiného než samé hodiny a prostor něco jiného než samé krychlové metry! Obě formy existence hmoty nejsou bez hmoty samozřejmě ničím, jsou to prázdné představy , abstrakce, které existují jen v naší hlavě.“

Na rozdíl od vysedávače Marxe byl Engels po celý život aktivním sportovcem; ve zdravém těle sídlil i nadmíru zdravý duch, co už od dětství vynikal nad ostatními a obsáhl velice široký okruh vědění své doby, od filosofického po přírodně-vědecké. Ovládal řadu řečí, v nichž publikoval i navzájem překládal, žil v různých evropských zemích. Společně s Marxem přitom prostřednictvím vlastního komunistického spolku aktivně politicky působili a stali se vlivnými ideology proletářských organizací. Vytvořili snadno vyložitelný filosofický systém, „spravedlivý“ a populistický, v němž si navzájem přihrávali a přizvukovali; z toho nakonec pošla nejen jejich velikost, ale i pád. Lennon s McCartneyem spolu kupříkladu neustále soutěžili, a tak mohli vytvořit dílo takříkajíc dialekticky zakalené – skutečně nadčasové; tito dva se nepopichovali, naopak, navzájem se ve svých omylech o přirozenosti člověka utvrzovali a jejich rozvíjení zasvětili své životy. Na jednom společném díle pracovali třeba tak, že jeden dovedně přihrával otázky, druhý na ně šikovně odpovídal. Když Engelsův vyžilý vrstevník Marx zemřel, jeho celoživotní dobromil Bedřich věnoval příštích svých zbylých dvanáct let života propagaci přítelova díla; vzhledem zejména k nedokončenosti toho nejstěžejnějšího, Kapitálu, věru měl co dělat. A tak zůstala nedokončená, ve formě fragmentů, i jeho díla vlastní …

Jakkoli jsou však Engelsovy knihy svým způsobem zajímavé, jeho historická, rudou krví potřísněná vina je zřejmá; domníval se, že doplnil Darwina, ale základní zákon džungle, jenž tento v evoluci geniálně definoval, sám podcenil, domnívaje se, že vyhubením vlků nastolí spravedlivé království společně soudružsky hospodařících beránků. Marné bylo poselství učitelovy dialektiky, že bez plus není minus a bez minus plus. Na obživě nezávislý inženýr osudů mas, co se při něm přiživil i druhý proklatě nadaný snílek, se nechal strhnout nadšením, jež lidstvu nakonec přineslo jen zhoubu jedné slepé dějinné uličky. Aktivní politické působení komunistických revolucionářů činem, slovem i písmem přineslo lidem ovoce trpké a kontraproduktivní. Navždy zůstane jeho podíl na tomto nesmyslu založen v onom nešťastném Komunistickém manifestu, přímé výzvě k agresi: „Komunisté (…) prohlašují otevřeně, že jejich cílů lze dosáhnout jen násilným svržením celého dosavadního společenského řádu. Nechť se panující třídy třesou před komunistickou revolucí!“

„Každý světový názor, ať už je tisíckrát správný a pro lidstvo nanejvýš užitečný, zůstane bezvýznamný pro uspořádání života národů tak dlouho, dosud se jeho zásady nestanou korouhví bojového hnutí, (…), dokud působení těchto zásad nebylo završeno vítězstvím světonázorových idejí a stranická dogmata netvoří základní zákony státu národního společenství.“ Ne, to už není Komunistický manifest, to je Mein Kampf.

Do mrtvol se sice kopat nemá, ale v případě zoombies, reinkarnujících se do dalších a dalších přátel třídního boje s vyhrnutými rukávy, v každé nové zvědavé generaci, nezbývá než opakovaně činit výjimky. Jako se společnost chrání před fašisty, je pokrytecké a nebezpečně krátkozraké tolerovat přitom komunisty - Hitler byl stejným apologetem násilí jako tito dva a fašismus stále v mnoha horkých hlavách doutná stejně jako komunismus. Postavme před zákonem rudou hvězdu, kam patří – vedle hákového kříže. Milovníci Oi! nechť si za závěsem v hospodě poslechnou svoji muziku, gerontové na Letné si mohou zavzpomínat a předat poučení několika mladým bláznům. Že přitom budou rozhazovat rukama a poplácávat se po ramenou, nevadí, jsou mezi svými. Nikdo ale nesmí propagovat násilí jako politický prostředek – strana, která se nikdy veřejně nezřekla agresivní komunistické doktríny, vyjádřené v Komunistickém manifestu, takové doktríny, která nerespektuje základní právo člověka na bezpečí, asi jako když ožralá gorila ohrožuje hosty v restauraci, by v parlamentu zdravé země neměla co pohledávat. Že tam ale její poslanci v nemalém počtu pevně sedí nejenom u nás, to je jen pozůstatek z druhé světové války, kdy jedno ze dvou zel – rudá hvězda – zvítězilo; komunisté jsou tolerováni a mnozí jsou nejen ve sněmovně, ale i na radnicích – a mají širokou členskou základnu; čím to, že skinheadů je pět a půl, zatímco komunistů jak máku? Protože se proti jedněm vším účinně bráníme, kdežto druhé si v kožichu pěstujeme. Velmi potřebným a sympatickým zůstává v této souvislosti antikomunistické úsilí senátora Mejstříka. Kolik je však našich politiků takových? Ruka holt ruku myje. Zatím alespoň můžeme být rádi, že tyto knihy o zlu zůstávají naštěstí většinou v prachu archivů …



Kde nejlépe nakoupit občerstvení na oslavu? Redakce testovala Ovocný Světozor
Kde nejlépe nakoupit občerstvení na oslavu? Redakce testovala Ovocný Světozor

Plánujete narozeninovou, svatební nebo dětskou oslavu a dorazí k vám desítky lidí? Nebo si chcete užít klidné rodinné oslavy v kruhu nejbližších?...






 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.