aneb Kouzlo jasného vidění i pro věci příští

Odchod Ivana Medka je opravdovou ztrátou. Z českého veřejného života jako by s ním dále vymizely vlastnosti, jichž je méně než šafránu a jež jsou nad zlato ještě více než sůl. Noblesa, čest, pravdivost, loajalita k zemi až do roztrhání a boj za svobodu, přímé jasné pojmenování věcí a moudrost, prvorepublikový masarykovský étos. Kam člověk pohlédne, vidí jen něco zcela jiného. Tuto ztrátu nepůjde jen tak nahradit.

Poprvé jsem se s Ivanem Medkem setkal na nepřípadném místě - v šatně kavárny Olympie, na malostranské straně mostu Legií. Výrazný zjev připomínající anglického lorda i antického filozofa zároveň, sedící na místě šatnářky, hluboce schoulen do sebe, zaposlouchán do symfonie přenášené rozhlasem po drátě, vyzařoval navenek tenzi, napětí, až fyzicky hmatatelnou bolest. Na tom místě pod věšáky s kabáty působil tak neuvěřitelně, že se mi jeho obraz vryl hluboko do paměti. Po letech, když jsme se po sametové revoluci potkali a začali spolupracovat v rozhlase, jsme si ujasnili, že to byl tehdy v šatně kavárny skutečně on. Bylo to ve dnech, kdy nemohl sehnat jinou práci než takovouto, kdy ho terorizovala StB, kdy ho estébáci, kteří dnes žijou kolem nás, vyvezli v noci do lesa, kde ho téměř umlátili. Snad ještě více než bolest fyzická z něj navenek sálala trýzeň duchovní, smíšená zároveň se vzdorem.

Nacházel se tehdy v hraniční situaci a rozhodl se pro emigraci. Estébáci ho vyštvali, za mlčení a spolupráce konformní většiny, ovšem paradoxně tím umožnili, že vzniklo ono slavné "Tady Ivan Medek, Hlas Ameriky, Vídeň". Co bylo na jeho přednesu jedinečné a proč byl, a dodnes je, tak zapamatovatelný, je autentická pravdivost komentovaného a zároveň hluboká osobnostní a duchovní integrita přednášejícího. Ivan Medek měl na rozdíl od mnohých schopnost rozlišit dobré a zlé, a jasně je pojmenovat. V tom bylo jeho snad největší kouzlo: jak jasně věci viděl, jak je byl schopen jednoduše, přímo a s okouzlujícím humorem vystihnout. Nebyl novinář v dnešním slova smyslu, po pravdě tam, kde dnes funguje mystifikace nazývající se "vyváženost", by nemohl plně fungovat. Ve svých komentářích pro Hlas Ameriky měl glosy jako - "konečně jednou bylo pár správných chlapů v pravou chvíli na správném místě" - to když se podařilo zabránit jedné akci StB. Byl publicistou podobné genové výbavy jako Ferdinand Peroutka nebo Karel Čapek, jistě jazykově úspornější než oni, ale vynikající silou duchovní integrity. Měl a má pro nás jedno základní poselství: že společnost bez duchovního základu se nikam nedobere.

Ivan Medek nemusel zjišťovat, co je komunismus zač, až v srpnu 1968, nebo v červnu 1950, kdy byla zavražděna Milada Horáková a další lidé, ani v únoru 1948. Věděl to od samého začátku. Nepotřeboval k tomu historického "prozření", věděl to z prapodstaty. A jako jednoznačnou chybu pro současný vývoj společnosti viděl to, že se po revoluci nepodařilo podstatnější vyrovnání se s minulostí.

Svým svobodným vysíláním z Vídně přinesl Ivan Medek této společnosti obrovský vklad. Při ohlédnutí za jeho životním osudem nezbývá však než také konstatovat, že ve svobodných poměrech nebyla jeho jedinečná osobnost doceněna, nebyla dostatečně využita. Po prvním návratu v roce 1990 znemožnily neformální skupiny v Československé televizi, aby se tam stal ředitelem, o čemž se jednalo. Báli se ho, a věděli proč. Načas se pak vrátil ještě do Vídně, odkud dál vysílal pro Hlas Ameriky, a začal spolupracovat s námi v rozhlasovém Radiofóru. Připravovali jsme pak s ním a s Pavlem Tigridem projekt celoplošné zpravodajské rozhlasové stanice, to také nevyšlo - ze stejných důvodů jako v televizi. Předsedou federální rady pro rozhlasové a televizní vysílání byl jen pár měsíců. Po konci federace mu práci nabídl prezident Václav Havel. Přes jeho výrazné angažmá v prezidentské kanceláři se však domnívám, že osobnost Ivana Medka byla daleko většího formátu, než jak ji svobodná česká společnost využila. Ke své vlastní škodě.

Ivan Medek byl skutečným aristokratem ducha. Jako by s ním současně odešlo něco podstatného z první republiky. Kam se dnes člověk rozhlédne, nevidí náhrady. "Čekají nás nejspíše ještě velké výzvy, velké zkoušky," řekl v jednom z posledních rozhovorů.

A jedna z oněch předvídaných zkoušek se právě před námi zjevuje: volby, v nichž už Ivan Medek volit nebude a v nichž spíše než o volbu mezi pravicovou a levicovou politikou půjde o volbu mezi pravdivou a nepravdivou politikou. V posledních rozhovorech například konstatoval: "´Lid´ se tady svobodě nikdy nenaučil. To by nikdy nemohlo tak obrovské množství lidí pořád ještě volit komunistickou stranu." K otázce možných koalic po těchto volbách pak řekl: "S Paroubkem se nemůže spojit nikdo. Tedy nikdo slušný, protože on si nikdy nemůže vytvořit většinu bez komunistů."

Pro chvíle příštích zkoušek, pro otazníky věcí příštích zůstane Ivan Medek velkým hodnotovým majákem. Alespoň pro ty z mladších generací, když ti z těch starších se už k tomu neodhodlají.

Ivan Medek zanechal obrovskou stopu. V těch, kteří mu naslouchali, v těch, kteří se s ním setkali a znali. Velkou stopu. Bez funkcí a bez slávy.

Vysíláno na ČRo 6, publikováno na www.rozhlas.cz/cro6

Upraveno pro Neviditelného psa