Skoro to vypadá tak, že hlásit se dnes k Václavu Havlovi znamená koledovat si o nadávku. O cejch pravdoláskaře. Mám se ale za svoje dávné sympatie k VH stydět, když mi svědomí velí opak?

Pravda a láska zvítězí nad lží a nenávistí. Havlův zesměšňovaný slogan. Všimněme si: svůj měl i Mistr Jan Hus. Na rozdíl od Havla se tomu jeho, byť upravenému (Hus to vždy myslel tak , že zvítězí Pravda Páně, tedy Boží pravda), dostalo té nejvyšší pocty. Je součástí standarty hlavy státu.

Přitom: jaký je mezi nimi v principu rozdíl? Jeden i druhý představuje jistý ideál, cíl a naději. Je moudré posmívat se naději? Cynicky se posmívat lidem, kteří touto nadějí žijí? Kteří ji věří?

Jan Masaryk Husův slogan vrátil z roviny ideálu zpět na zem: Pravda (z)vítězí, ale dá to fušku. Totéž platí i pro slogan Havlův.

Vážit si VH neznamená s ním ve všem souhlasit. Neznamená to být automaticky „antiklausovcem“, byť právě Václav Klaus to takto staví. A ani to neznamená automaticky souhlasit s ostatnímu „havlovci“ - označovanými jako pravdoláskaři a sluníčkáři. Jako pražská kavárna.

Tak primitivní náš svět není. Na VH, stejně jako na TGM nebo Edvarda Beneše, je zapotřebí nahlížet kriticky. Dle biblického principu: všechno zkuste, co dobrého jest, toho se držte. To vyžaduje nikoli slepou oddanost, ale přemýšlení – o každém Havlově počinu, o každém jeho postoji, o každém jeho eseji. Bez tohoto analytického postoje zůstaneme pouhými hospodskými křiklouny, jejichž slova postrádají smysluplný obsah.

Tak jako bylo možné v jednotlivostech kritizovat některé postoje Mistra Jana Husa, je možné kritizovat i VH. To ovšem nesmí být důvodem k tomu, abychom při „hledání much“ přehlédli velikost obou osobností. Nevidět ji znamená dávat na odiv vlastní „politickou“ slepotu. Tak se chovají pošetilci. Sebestřední hlupáci.

Každý, kdo v dospělém věku zažil československý komunismus (= totalitní vládu komunistické strany), musí uznat, že postavit se této diktatuře znamenalo disponovat obrovskou dávkou osobní odvahy. Havel a ostatní disidenti, v Chartě i mimo ni, touto odvahou disponovali – a proto si zaslouží naši úctu. Moji permanentní úctu mají a nic na tom nemůže změnit to, že s řadou nich bych se za svobodných poměrů (jsem se za svobodných poměrů) názorově nikdy neztotožnil, a to nejen proto, že to byli bývalí bolševici.

Ostatně Charta 77 ve svém úvodní prohlášení říká (chartisté říkají), že jde o

volné, neformální a otevřené společenství lidí různých přesvědčení, různé víry a různých profesí, které spojuje vůle jednotlivě i společně se zasazovat o respektování občanských a lidských práv v naší zemi i ve světě.

Podobně tomu bylo i za druhé světové války. Spojenci představovali koalici států s odlišnými politickým systémy, které spojovala vůle porazit (v Evropě) nacistické Německo. Má smysl dehonestovat spojenské úsilí v tomto boji jenom proto, že proti Hitlerovi bojovali také Sověti, kteří s ním předtím uzavřeli pakt a hlavně - sami byli podobnou diktaturou? A jaký má smysl kritizovat chartistický disent za to, že jeho součástí byli bývalí členové KSČ? Vímal jsem tehdy disidentské angažmá aktivistů kolem Charty 77 jako něco navýsost užitečného a vrcholně odvážného, neboť každý z nich nesl kůži na trh a byl vystaven perzekuci. Angažmá v Chartě 77 znamenalo zásadní narušení soukromého života, nejrůznější druhy hrozeb (od ztráty možnosti dokončit studium po ztrátu práce přes hrozbu nuceného vyhnání ze země až po vsazení do žaláře).

Tuto oběť byl ochoten přinést málokdo, naprosté minimum z minima potenciálně odvážných.

Proto považuji za vrchol sprostoty, když se ti, kdo neměli ani tisícinu odvahy tehdejších chartistů, do Havla a spol. po pádu totality a nabytí ztracené svobody neomaleně navážejí a dělají z nich v podstatě to, co tehdy komunistická propaganda. Alibisticky si tím omlouvají vlastní zbabělost. Marně.

Je to stejně ohavné, jako když někdo znevažuje nejvyšší oběť Mistra Jana Husa. Třeba tím, že z něj dělá hlupáka ve stylu “k čemu mu to vlastně bylo“. Takovéto uvažování ve mně vyvolává hluboké rozčarování a zklamání z toho, co mají někteří Češi v hlavě.

Havel, stejně jako Hus, zanechal v dějinách českého národa nesmazatelnou stopu. Svými myšlenkami a politickými činy, svojí odvahou a úsilím na poli prosazování lidských práv, svobody a demokracie, tím, že byl připraven nést osobní oběť – a také ji přinesl – je hoden naší úcty, nikoli pohrdání. Celý jeho život a postoje vybízejí k přemýšlení a věcnému zhodnocení, nikoli k paušálnímu odsouzení.

Patří k těm osobnostem, kvůli nimž mohu být hrdý na to, že jsem se – nikoli vlastním přičiněním a ani vlastní vinou - narodil jako Čech. Patří také k lidem, u nichž si přesně vybavím, kde jsem byl a co jsem dělal, když jsem se dozvěděl o jejich skonu. Není to podstatné, ale o čemsi to vypovídá.

Možná jsem chtěl za totality víc než Havel a chartisté, nejen dodržování přijatých lidskoprávních závazků, ale neměl jsem odvahu pro to udělat alespoň polovinu z toho, co udělali oni pro svoji vizi.

A to je podstatné: měl jsem hlavu plnou politických koncepcí, ale skutek utek. To musím veřejně sebekriticky přiznat. Mám ale v sobě alespoň tolik slušnosti, abych Havlovi a spol. za vše, čím nás, pozdější pěšáky sametové revoluce, tehdy předčili, veřejně poděkoval.

V temných časech to byl VH, kdo mi po vlnách Svobodné Evropy posílal naději. Nikdy nezapomenu na jeho eseje Moc bezmocných nebo Slovo o slovu. Bylo to něco jako ozáza s pramenem čisté vody uprostřed pouště, jejíž horizont byl v nedohlednu. Svátek v soukromí u rozhlasového přijímače.

Tam jsem si vždy nanovo uvědomoval, že ve vězení sedí i za nás, nestatečné. A dnes se ptám, asi ne příliš zdvořile: co je to za lidi v našem národě, kteří tak rádi vytvářejí dojem, že VH je postavou veskrze negativní? Žili jsme vůbec ve stejné zemi a ve stejném režimu?