Výraz advokát pochází z francouzštiny, která ho převzala z latiny, kde advocatus bylo pojmenování pro člověka, který byl přivolán k soudu, aby zastupoval občana. Podstatným rysem advokáta je jeho nezávislost na státu či jiných subjektech. Tento rys dr. Dagmar Burešová dokázala uhájit i v nejtěžších dobách normalizace po sovětské okupaci v roce 1968. Takových lidí bylo tehdy poskrovnu. Šla ve stopách obou rodičů, vystudovaných právníků, prošla skautským oddílem a nejspíš díky tomu měla neobyčejně vyvinutý smysl pro spravedlnost.

Za svou kariéru, promovala v roce 1952, hájila tisíce lidí převážně v občanských a pracovních sporech a po roce 1968 asi stovku disidentů, z nichž nejznámější a taky nejodvážnější a nejzásadnější bylo její rozhodnutí hájit matku Jana Palacha Libuši proti komunistickému funkcionáři. Ten totiž tvrdil, že se Palach nechtěl upálit, že to byl jen zmanipulovaný mladý hlupák, který naletěl pravicové provokaci, která mu podstrčila látku, jež mu po zapálení neměla ublížit. Propaganda tehdy hovořila o tzv. studeném ohni. Tento příběh později zfilmovala Agnieszka Hollandová pod názvem Hořící keř, v němž její postava byla rovněž ztvárněna. Mezi normalizační klienty paní Burešové patřily i jiné osobnosti: hájila třeba spisovatele Milana Kunderu, publicistu a pozdějšího kancléře Ivana Medka, fotografa RAF Ladislava Sitenského, novináře Jiřího Lederera a Karla Kyncla a řadu dalších. Předseda Ústavního soudu Pavel Rychetský, který s ní v roce 1969 zastupoval cenzurou zrušené časopisy, o ní hovořil vždy jako o dámě se srdcem lvice.

Díky její očividné statečnosti se stala taky první ministryní spravedlnosti v české vládě a zásadním způsobem se podílela na přeměně české justice. Později se stala předsedkyní České národní rady. V této funkci byla až do roku 1992 a pak se zase vrátila k advokacii. V roce 2002 obdržela od Václava Havla Řád Tomáše Garrigua Masaryka a o rok později se její jméno objevilo mezi prezidentskými kandidáty. Advokacii provozovala až do roku 2008, když ji začala sužovat po dvou operacích páteře a po úraze nemoc, praxi předala dětem. Se zdravotními potížemi bojovala statečně a skoro denně chodila na dlouhé procházky do břevnovské obory Hvězda, kde jsem ji potkával. Vždy byla usměvavá a zajímala se o média. Roztrpčená byla jen z toho, že se s postupem doby dostávali do politiky lidé, jimž šlo převážně o osobní výhody.

Dagmar Burešová zemřela v sobotu 30. června 2018 ve věku 88 let v pražské motolské nemocnici. „Patřila spolu s Otakarem Motejlem, Leonem Richterem, Pavle Rychetským a Janem Vyklickým mezi ty, kteří za každé situace věděli, co to je nezávislé soudnictví a jak k němu dospět,“ prohlásil předseda Nejvyššího správního soudu Josef Baxa, jehož právě paní Burešová hned v roce 1990 jmenovala místopředsedou krajského soudu.

(Psáno pro ČRo Plus)