(Uveřejněno původně v deníku Mladá fronta Dnes, zde pro úplnost jako doplnění předchozího článku Sudetští Němci a Bavoři versus Češi - pozn. red.)

Premiér Paroubek před svou cestou do Rakouska připustil, že sudetoněmečtí antifašisté by se mohli dočkat po šedesáti letech humanitárního gesta. I kdyby k němu nikdy nedošlo, je dobře, že se toto téma opět otevřelo, neboť veřejná diskuse bourá černobílý obraz minulosti, který je vždy zkreslující a pohodlný. Připomeňme si několik prokazatelných fakt.
Za prvé, o vysídlení se u nás někdy hovoří jako kdybychom něco takového vymysleli my, Češi a Moravané. Myšlenka je mnohem starší než transfer sudetských Němců a přišel s ní Švýcar Georges Montandon za první světové války. Považoval homogenní národní stát za jedinou záruku budoucího míru.

Za druhé, Edvard Beneš se sudetoněmeckým sociálním demokratem Wenzlem Jakschem (po válce poslanec Bundestagu a prezident Svazu vyhnanců) za války v emigraci několikrát jednal a bavili se o poválečném uspořádání. Jaksch vycházel na začátku války z teorie, že musí být vedena válka proti nacistům a ne proti Němcům. Podobně Beneš neuvažoval v té době o vysídlení všech Němců. Situace se změnila po 27. září 1941, kdy do Prahy přijel Reinhard Heydrich, který okamžitě vyhlásil civilní výjimečný stav, zahájil činnost stanných soudů a organizoval veřejné popravy. Jedna z nich se konala dokonce na Hradčanech a i některým „čestným hostům“, německým funkcionářům, se z této krvavé podívané udělao špatně.
Za třetí, v protektorátu první s myšlenkou vysídlení přišel generál Friderici, po něm von Neurath a K. H. Frank. Prakticky ji začal připravovat právě Heydrich, který rozdělil obyvatelstvo Čech a Moravy do několika kategorií, první (tzv. dobře smýšlející a dobré rasy) chtěl germanizovat, další (tzv. lidé špatné rasy a špatného myšlení) vysídlit a zaručit, aby už neměli děti. A lidi třetí kategorie (tzv. špatně smýšlející a dobré rasy) přesídlit do říše a změnit jejich myšlení. Teprve tyto okolnosti vedly prezidenta Beneše k myšlence transféru všech Němců.

Za čtvrté, odsun pro sudetské Němce nebyl takovým překvapením, jak se dnes někdy píše: Wenzel Jaksch posílal hlavně v roce 1944 do Čech a na Moravu sociální demokraty, aby sudetské Němce před vysídlením varovali. Přicházeli k nám ze Švédska přes Dánsko nebo byli vysazeni jako parašutisté. Ti, kteří nebyli zatčeni, se ocitli v těžkém postavení: Byli považováni za provokatéry nebo jejich zprávám nikdo nevěřil.

Za páté, nucenému transferu se nevyhnuli ani bývalí vězňové koncentračních táborů a Židé, jenom proto, že jejich mateřským jazykem byla němčina.

Za šesté, podle oficiálních německých pramenů (Spolkový statistický úřad ve Wiesbadenu, 1958) bylo přímo či nepřímo vyhnáno z Československa 2,9 milionu sudetských Němců. Podle českých oficiálních pramenů 2 356 000 Němců. Celkem do začátku války u nás žilo 3,3 milionů Němců, přičemž 0,2 miliónu smělo po válce v ČSR zůstat. Sudetoněmečtí sociální demokraté, jako představitelé antifašistického hnutí, buď jako Wenzel Jaksch emigrovali, nebo skončili v koncentračních táborech či se stáhli do údstraní. Většina těch, co přežila, šla dobrovolně budovat nové antifašistické Německo a Rakousko. Velká část z nich se usadila v pozdější NDR.

Autor je novinář a spisovatel