Otázka volební účasti není tolik zajímavá jako otázka rozdělení preferencí těch, kteří do urny hodí svůj lístek. Manipulace veřejného mínění ve zvyšování volební účasti není prioritou hlavních manipulátorů, tak proč se pouštět do nejistých prognos. Navíc i zde hrozí chyba - zbytečná. Jednodušší a vděčnější je ihned po volbách vychrlit sérii úvah, že "vysoká" volební účast nahrála vítězům - "ODS těžila z nespokojenosti lidí s vládou a touhou po změně, která přivedla do volebních místností i ty, kteří by jinak nevolili nikoho", "KSČM se dokázala zbavit nálepky totalitní strany a voliči hlasem pro ni vyjádřili nespokojenost s primitivním antikomunismem a sociálnědemokratickou arogancí", "ČSSD se podařilo profesionální kampaní přivést do volebních místností i chronické nevoliče", "Zelení se ukázali jako jediná rozumná alternativa a strana mladých", popřípadě "KDU-ČSL zůstala jedinou pravicovou alternativou" - nebo samozřejmě že "nízká" volební účast nahrála vítězům - "KSČM, KDU-ČSL či ODS využily tvrdého voličského jádra", "ČSSD, ODS či SZ nedokázaly srozumitelně oslovit voliče".

Navíc vždy lze moudře tvrdit, že lidé jsou znechuceni politikou, a proto k volbám - přišli nebo nepřišli? To se ještě uvidí, každopádně však půjde o očekávaný výsledek. Vítězové a jejich příznivci si rádi přečtou o svém vítězství a z logiky věci vyplývá, že ať již vyhraje kdokoli, bude vítězů více než poražených. Tak proč si zavírat jedny dveře?

Přitom volební účast není přehlédnutelný problém. Vypovídá - mimo jiné - o ochotě lidí zamyslet se, nebo aspoň zvednout zadek a dojít do volební místnosti, odjet na chatu o několik hodin později. Volební účast by měla být posuzována právě z takovéhoto pohledu a případné změny ve volebním systému by měly být prováděny ne s cílem zvýšit volební účast za každou cenu (hlasování prostřednictvím SMS, volební povinnost) nebo pro nějakou politickou sílu (snížení věku pro volební právo, hlasování rodičů za jejich děti).

V knize Hvězdná pěchota popisuje R. A. Heinlein svět, v němž volební právo měli pouze ti, kteří prošli armádou. Pouze ti, kteří něco pro svoji vlast udělali, kteří se zapřeli a odříkali si, měli právo rozhodovat o budoucnosti celého společenství. Není to myšlenka zásadně nová, svým způsobem sahá minimálně do antického Říma. A koneckonců britská Sněmovna lordů mi tuto myšlenku též evokuje. A nemohu se zbavit dojmu, že je to myšlenka rozumná.

Rozhodovat by opravdu neměl každý. V živé paměti mám obrázky z prvních svobodných "voleb" v Jihoafrické republice. Negramotní vesničané vybírali kandidáty podle fotografií... To je samozřejmě extrém, ale i v severní Americe, v části Evropy, Israeli a Japonsku (kde jinde demokracie a volby skutečně fungují?) je mnoho lidí s volebním právem, kteří by volit neměli.

Postavit volební kampaň na legalisaci drog a dalších "výhodách pro mladé" není směšné, není nezodpovědné - je projevem naprosté idiocie. Volič je konfrontován s přítomností: teď můžeš to, to a to. Voliče nezajímá důchodový systém, zdravotnictví, daně. Člověk, který byť jen uvažuje hlasovat pro takto obskurní stranu, by volební právo mít neměl, není dospělý (i když mu je třeba dávno přes 30 let a nějakou dobu ministroval). Ale jak dospělost poznat? Jednoduše - dospělý je ochoten udělat něco pro druhé a už to i udělal.

Avšak ani poté, co se člověk stane dospělým, není jeho volební právo jednoznačné. Dnes myslí na budoucnost - a zítra bude myslet pouze na přítomnost. Lidé se mění, komplexně: horší se fysické schopnosti, člověk nedokáže podávat takové výkony, jako dříve, hůř vidí a slyší, má pomalejší reakce; zhoršují se i schopnosti duševní: zapomíná, "myslí pomalu". To není odsudek stáří, to je konstatování pravdy.

Člověku se od určitého věku zúží obzor: s trochou vulgární nadsázky lze říci, že ho začne zajímat pouze výše důchodu a náklady na zdravotnictví, popřípadě cena bydlení. Cíle a zájmy těchto lidí se významně liší od potřeb těch, jejichž věk je příkladně poloviční. Jak však poznat chvíli, kdy se tyto cíle stanou životní metou? To dost dobře nejde, ale nabízí se možnost stanovení hranice "padni komu padni", popřípadě spoléhat na osobní postoj - nejlépe těch, kteří už (aspoň) jednou něco pro společnost udělali.

Omezení volebního práva jistě nelze považovat za populární nápad. Je to však čin naprosto logický - i třeba pouze ve formě zvýšení věku pro získání volebního práva a zavedení věkové hranice pro jeho ztrátu. Pokud se zvyšuje průměrný věk pro uzavření manželství a plození potomků (prý - také - z důvodu odpovědnosti mladých), proč toto nedat do souvislosti s volebním právem? A námitku bezohlednosti ke starým lze zmírnit: každý z nás bude (pokud nezemře) jednou starý, má či měl rodiče. Možná nás napadne, že jak se dnes chováme ke svým rodičům, tak se naše děti budou chovat k nám.

Omezení volebního práva by zajisté zvěcnilo předvolební kampaň: populistické sliby zaměřené na ty, kteří nedokáží rozpoznat nesplnitelné sliby a odlišit pravdu od lži, by se nepochybně omezily. Strany by byly nuceny nejen zabývat se reálnými problémy, ale rovněž se vyjadřovat srozumitelně a hledat a nabízet řešení. Nepochybně by ustalo arogantní chvástání. Účinnost řečeného by se zvýšila.

A hlavně: ač by absolutně poklesl počet aktivních voličů, relativně by se volební účast významně zvýšila!