20.10.2019 | Svátek má Vendelín


NÁZOR: Volební rok 2006

9.6.2006

Šestnáct let po formálním pádu komunismu, obraz deprimující nicoty.

Motto: „Historie je učitelkou moudrosti, její znalost je těžké břímě v dnešním reálném světě.“

Nábožensko-filosofické, židovsko-křesťanské základy evropské civilizace byly fenoménem, který otevřel cestu zvídavosti lidského ducha. Symbolem bylo Ježíšovo poselství, že všichni lidé jsou si před Bohem rovni. Cokoli činí, mají dělat tak, jakoby činili sami sobě. Při posledním soudu bude Bůh vážit jejich dobré i špatné skutky.

Toto morální poselství umožnilo spolupráci lidí. Dokud se lidská pýcha nepostavila nad „Boží soud“, tradice udržovala evropskou společnost v rovnováze. Po excesech se po staletí Evropa vždy zase vracela ke svým kořenům a křesťanským hodnotám. Křesťanská morálka, z ní vyrůstající filosofie, udržovaly síly uvolněné lidskou vynalézavostí v míře a bránily zneužití. Vždy, když došlo k potlačení morální části křesťanského poselství, následovalo neštěstí a tendence k totalitě. Nedílnou částí podstaty lidského ducha je, že každý vynález, zvýšení moci lidských institucí, jsou nejdříve zneužity.

Je přirozené, že když přestává platit a být živá zpětná vazba „božího oka“, nastoupila evropská civilizace cestu k totalitarismům a kulturní zkáze.

Názorným příkladem toho, co tvrdím, je jak se evropské vynálezy, plody evropské filosofie projevovaly v ruském byzantském prostředí. Carevna Kateřina „Veliká“ si dopisovala s evropskými „Osvícenci“ a „Encyklopedisty“, pod vlivem jejich filosofie jako prvá v Rusku a na světě zrušila trest smrti. Trest nahradila bestiální torturou, kterou žádný odsouzenec nepřežil – čtyřiceti ranami železnou tyčí. Petr První „Veliký“ odešel na zkušenou do Evropy, když několikatisícové švédské vojenské sbory pochodovaly Ruskem a porážely jeho statisícová vojska. Přivezl do Ruska evropská děla, lodě a skotské plukovníky. Zároveň vydal „Ukaz“ v němž zakázal v Rusku vlastnit a publikovat díla evropských filosofů. Pro ruské vzdělance byl z evropských filosofů nejpřitažlivější Hegel a později Marx. Lenin a kavkazský mafián Koba Stalin z komunismu, výmyslu evropských „intelektuálů“, vytvořili nemilosrdný mocenský totalitní systém. V ruském prostředí neexistovala účinná náboženská, společenská, etická a morální zpětná vazba, která by bránila totálnímu zneužití.

Je až neuvěřitelné, jak snadno a hluboko prorostla ta „východní komunistická kulturní“ mentalita duchem české společnosti. Ještě demokraticky zvolená poválečná vláda provedla odsun celého německého etnika, tak jak se takové věci dělaly v Rusku. Většině to nevadilo. Odsun byl základním přípravným krokem k totalitě. V žádném satelitním státě sovětského komunistického impéria v Evropě neproběhlo zestátnění tak důsledně a hluboko jako v Československu. Všichni jsme se stali zaměstnanci a otroky komunistického státu. Po pravdě je možno říct, že v sedmdesátých a osmdesátých létech česká společnost i její „elity“ většinově přijala komunistické „hodnoty“ a v jejich rámci zařídila své životy.

Odrazem přijetí komunistického hodnotového systému bylo hlavní téma „českého disentu“ – dožadování se lidských práv. Nebyl to požadavek a trvání na přirozeném právu žít svůj život po pravdě a toto své přirozené právo prosazovat svobodně v rámci společenské organisace i politiky. Po létech v politice devadesátých let jsem pochopil, že to byl základní předpoklad způsobu a „úspěchu“ sametové revoluce. Důsledkem pak byl celý pokřivený politický a hospodářský život naší země po listopadu 1989. Ve skutečnosti to byla jen modernizace původní komunistické mocenské technologie.

S odstupem času si vzpomínám na povznášející a šťastný pocit, který jsem měl při zahájení první schůze České národní rady po svobodných volbách na počátku léta 1990. Klamný pocit štěstí, že jsem se dožil „konce komunismu“ a jsem u toho.

Jednání klubu Občanského fóra bylo chaosem, ke slovu se dostal, kdo byl agresivnější; o obsah nešlo. Nakonec se odhlasovalo to, co předložilo předsednictvo. Parlamentní výbory byly přetíženy neuvěřitelným množstvím práce, projednávali jsme věci, o kterých většina nevěděla nic. Noví lidé v politice si nebyli vědomi, co politika vůbec je, jakou mají odpovědnost v takovéto době. Poslanci byli úmyslně zahlušeni množstvím balastní práce, aby nebyli schopni registrovat, co se děje a jaká je politická priorita. Neměli jsme kde bydlet, ani svoji židli mimo zasedací síň sněmovny. Jediní, kteří dobře věděli, o čem politická hra je a měli přípravu na jednání a servis, byli komunističtí poslanci. Z ostatních pak ti, kteří byli řízeni a spolupracovali.

Nezapomenu na prvního popřevratového ministra vnitra, lidovce Sachra, jak se ostentativně se sepjatýma rukama modlil pro média. V téže době byly z archívu Státní bezpečnosti vyjmuty a odstraněny záznamy vedené na významné lidi v politice. Na ty, kteří na změně technologie bývalé komunistické politiky spolupracovali, na osobnosti potenciálně nebezpečné i použitelné.

Žádný ze „státníků“, jak je označoval dobový tisk a média, svými činy a osobním příkladem nenastavil vzor a příklad k obnově předkomunistických občanských hodnot.

Václav Havel řečnil a filosofoval o etice, morálce, spravedlnosti. Sám se tím nikdy neřídil a pro něho samého ty pojmy neplatily. Obklopil se lidmi, kteří fakticky řídili jeho. Restituce Barrandova a Lucerny byly proti pravidlům, která měla platit pro ostatní. Byl jedinečnou vnější krycí figurou „skutečné perestrojky“. Nemohlo být lepšího a názornějšího příkladu pro budoucí rozmach korupce a demoralizace.

Václav Klaus je technokrat do poslední součástky sestrojený mocenským komunismem. Nebyl vůbec schopen vnímat hodnoty označované pojmy morálky či etiky. Svými prohlášeními o neznalosti špinavých peněz, zbytečností ideálů a smyslu vydělávání peněz nastavil příklad k dnešnímu marasmu. Občanskou demokratickou stranu přetvořil ve společnost s ručením omezeným reprezentující nové postkomunistické vzmohlíky.

Josef Lux hlásal, že vše, co bylo ukradeno, musí být vráceno. Ve skutečnosti byl garantem pokračování bývalých kolchozů a jejich přeměny v právnické osoby. Ty vedou stejní socialističtí technologové. Pouze se změnila vnější forma. Podvedl ty, kterým měl pomoci se znovu postavit na vlastní nohy. Modlil se a hřímal o návratu majetku církve. Ve skutečnosti spolupracoval na tom, aby na církev byl uvalen právě a jen ten majetek, který byl pro stát přítěží. Nic neudělal pro to, aby dostala také majetek, který by mohl na obnovu a správu církevních nemovitostí vydělávat – půdu a lesy. Byl jsem osm let členem zemědělského výboru parlamentu, vím, o čem mluvím. Podvedl a pomohl zbavit iluzí malé venkovské lidi, voliče lidové strany, kteří ze zvyku a tradice ještě v něco věřili.

Petr Pithart se nemohl vymanit ze zvyků a hodnot svého komunistického původu a mládí. Hřímal a řečnil jako lev – když o nic nešlo. Když měl jednat jako šéf, dělal mrtvého brouka.

Směr a účel privatizace byl nastaven v samém počátku. Harvardské fondy byly založeny a financovány z peněz ekonomické rozvědky bývalé Státní bezpečnosti. Státníci to samozřejmě věděli. Smyslem privatizace byla změna technologie řízení hospodářství, především šlo o udržení kontinuity moci stejné společenské vrstvy, která ovládala zemi v komunistické éře. Majetek po „východním ruském“ způsobu byl zdrojem moci.

Podobně, jako revoluční Konvent ve Francii přijal „Listinu práv občana“, aby ji již jeho tvůrci zneužili proti potenciálním odpůrcům a gilotinovali je, přijímala prvá demokraticky zvolená sněmovna „Listinu práv“, aby jí zablokovala jakýkoli pokus o vyrovnání se s komunismem a jeho zločinci. Jediným krátkým obdobím, kdy získali v posametové politice vliv lidé chtějící prosadit skutečnou změnu, byl rok 1991. Příležitost tomu dala náhoda a nenažranost nových kormidelníků „demokratického“ parlamentu. Předsednictvo České národní rady si v prosinci 1990 nadělilo odměny. Byla to vůči veřejnosti politická hloupost. Využili jsme toho tehdy k vyvolání politické krize a převolení vedení České národní rady. V následujícím čase byla napsána nová česká Ústava. Napsali jí lidé, kteří hledali garance udržení a stabilizace demokratických poměrů. Po volbách 1992 byla již situace, přes vnější dojem velkého vítězství „pravice“, jiná. Občanskou demokratickou stranu měl již pevně ve svých rukách Václav Klaus s Josefem Zieliencem. Nevěřil jsem, že je možné, aby navržený text Ústavy hlasováním sněmovny prošel. Ústava byla nakonec schválena jen díky tomu, že se rozděloval stát. Rozhodly „morální kvality“ demokraticky zvolených zástupců lidu. Postkomunističtí poslanci České národní rady svým hlasem pro Ústavu rozhodovali o tom, že oni, zasedající v České národní radě, se stanou první politickou garniturou svých stranických S.R.O. Organisátoři „perestrojky“ museli přimhouřit oko, rozdrobení prostoru střední Evropy bylo velmocensky významnější než schválení dobrého textu české Ústavy.

Další vývoj na české politické scéně pak již směřoval ke konsolidaci a upevňování postkomunistických poměrů. Patřila sem veřejná diskreditace a politická likvidace Občanské demokratické aliance, v níž část politiků odmítla přijmout „jejich“ pravidla hry. Dalším dějstvím byl „Sarajevský“ puč v ODS, ve skutečnosti zpravodajská hra, ve které jeho hlavní aktéři v té hře spoluhráli. Smyslem a účelem té politické šarády bylo odstranit z budoucí programově „leninské“ pravice nepevné kádry. Cílem uměle vyvolané vládní krize bylo urychlit vývoj k redukci politické pluralitní parlamentní scény na ideální vzorec „postkomunistické plurality“ – tedy dvě parlamentní strany.

Hlavním a jediným smyslem „Opoziční smlouvy“ mezi sociální demokracií a ODS po předčasných volbách 1998 bylo prohlasovat ve sněmovně a schválit většinový volební systém. Nahlíženo normální logikou bylo to „spřeženectví“ jinak nesmyslné. Následující čtyři roky prokázaly moudrost autorů textu Ústavy. Senát a Ústavní soud potvrdily svůj význam pro udržení demokratických poměrů.

Osm let „vlády“ sociální demokracie 1998 – 2006 prokázalo, o co šlo organisátorům „sametové revoluce“. Parlament je loutkovým divadlem. Bezvýznamné postavičky pohybující se po jeho scéně skutečnou politiku nedělají a jen plní přidělené role. Všichni čtyři „šéfové“ výkonné moci, kteří se v čele vlády vystřídali, byli jen vybrané typické tváře pro dané dějství provozované hry. Rozverný tlučhuba Miloš bojoval proti korupci, ve skutečnosti maskoval hlavní etapu převodu majetku státu do postkomunistických rukou. Suchá úřední tvář „pracanta“ Špidly měla učinit dojem, že přes potíže růstu to „předvoj dělníků-kapitalistů“ myslí se svým lidem dobře. V té tváři se trochu spletli, podcenili zavilost bývalého „zeleného“ Špidly. Tvář bujarého dítěte Standy měla nalít optimismus a novou energii již zmátořenému obecenstvu. Od samého počátku té závratné kariéry bylo ve scénáři i konečné opékání na roštu. Tvář řízka a výčepního třetí cenové skupiny Paroubka vybrala agentura podle předpokládaného vkusu „svobodných voličů“, aby jim dodala víru ve správnou volbu.

„Revolucionářům“ se podařilo téměř vše, i hlavou státu je garant „komunistického stylu“ privatisace Václav Klaus. Logicky zvolený hlasy komunistů.

Přesto je i „virtuální“ svobodná volba risikem. Jednoduchý komunistický „řád“ volby i vlády nahradila nejistota personálních unií. Každá změna, i jen loutek, nese nejistotu a risiko. Personální unie za scénou, držící skutečnou moc, se snaží svůj soubor a figurky udržet na scéně co nejdéle. O tom jsou letošní „volby“.

V sametové „perestrojce“ králíčci, slepičky, ovečky a jiná drobná havěť po příkladu „státníků“ hladili hyeny, potulné psy a kocoury po pelichající srsti, chtěli věřit, že se stali vegetariány. Nějak si nevšimli, jak se jim blýskají očka a těší se na bohatou hostinu. Když ti začali žrát znovu, s větší vehemencí, byla výsledkem zatím jen obecná ztráta iluzí.

Podivný způsob „demokratické“ politiky, fungování „práva“ a korupce kam se podíváš jsou systémovým prvkem komunistického kapitalismu. Od počátku byl na těchto principech založen a nikdo to nechtěl vidět. Když jsem v prvních třech devadesátých létech tyto věci ve sněmovně říkal, zněl na novinářské galerii, když jsem se přihlásil o slovo, povzdech: „Už tam ten blbec zase jde.“

Tak, jako Lenin se svými soudruhy dal ruskou náplň komunismu vymyšlenému evropskými heretiky, tak mocenští technologové odkojení ruským komunismem upravili evropské pojmy demokracie a kapitalismu svým potřebám a představám. Společenské prostředí bylo pro tuto „změnu“ připraveno čtyřicetiletou kultivací komunismem.

Dnes máme v naší zemi „demokracii a kapitalismus“ na ruský byzantský způsob – něco podobného jako když před stoletími Kateřina nahradila trest smrti čtyřiceti ranami železnou tyčí.

Máme jedinou naději a před sebou nekonečnou cestu: obnovit evropské křesťanské hodnoty a morální systém. Z nich evropská svoboda a demokracie vyrostla, bez nich není.

V Třeštici 7. května 2006

člen Smírčího soudu Konzervativní strany
www.konzervativnistrana.cz



Akční letáky
Akční letáky

Všechny akční letáky na jednom místě!






 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.