1) Četli a poslouchali jsme tehdy toto: „Po vstupu do Evropské unie budeme daně odevzdávat Bruselu, dojde ke skokovému zdražení potravin, konkurence nás pohltí, EU nám zakáže slivovici, tuzemský rum, zkroucené banány, prohnuté okurky, olomoucké tvarůžky, řadu moravských vín i tradiční českou svíčkovou a jiné omáčky, odzvoní páternoster výtahům. EU nám nařídí jinou velikost rámečků pro včelí plástve, tím i rozměry úlů, nařídí nám jinou velikost rakví i velikost kondomů, záchodových prkének i velikost lamp pro pouliční osvětlení, šipky na silnicích se musí okamžitě zaoblit, také napětí v zásuvkách na 230 voltů změnit. V naší televizi skončí americké seriály a s češtinou v Bruselu vůbec nic nevyřídíme...“

Nic z toho se nestalo, naopak členstvím jsme získali: růst HDP a bilance zahraničního obchodu se ukázaly být nejlepší za celou dobu existence republiky, v některých ukazatelích začínáme překvapivě „pětadvacítce“ šlapat na paty, dokonce ani právo jednat v rodné řeči ve všech orgánech EU nám nevzali, byť se naše děti správně učí dva světové jazyky. Všechny tyto pravda – fámy se ale zřejmě komusi hodily k vyvolávání strachu a hysterie.

2) Za připomenutí stojí i slova přednesená ekonomem, politikem, někdejším ministrem financí, dlouholetým premiérem a v té době předsedou Poslanecké sněmovny a kandidátem na post prezidenta republiky, který sice stál počátkem 90. let u podpisu asociačních dohod, ale poté měl vždy prst varovně vztyčený. Napsal: „Dnešní proces dobrovolného vzdávání se suverenity a předávání pravomocí do nadnárodních rukou je něčím úplně výjimečným. Je popřením evropských dějin, je pokusem vyhnout se dějinám, je pokusem o jejich překonání vědomým lidským projektem konstruktivistického typu, který se chce obejít bez některých konstant lidského chování a bez některých ověřených zkušeností z evropských dějin. Je to projekt riskantní a měli bychom o něm více a poctivěji přemýšlet.“

Pro nás Čechy, kteří jsme byli padesát let pouhými diváky průběžné evropské integrace, je výzva k přemýšlení aktuální: Jak jinak měla Evropa řešit potřebu konkurenceschopnosti tváří v tvář Americe a sílícím Asiatům? Musela přece dospět za ta dlouhá desetiletí k nějakým závěrům. Nemá Evropská unie už něco za sebou? Také mnohé úspěchy? Není nakonec zcela samozřejmé a přirozené, že dějiny lidstva jsou vědomým lidským projektem a produktem? A může to být jinak? Z událostí 20.století, které bylo nejkrvavějším stoletím lidských dějin, netřeba hledat poučení a pokusit se (!) o zásadní změny?

3) Už jako hlava našeho státu zdůraznil Václav Klaus na jednom ze setkání prezidentů středoevropských zemí (a naše média to tlumočila), že ke společné politice Evropské unie lze doplout teprve tehdy, až budou mít její členové jednotný názor.

Z toho požadavku čiší obavy, že jednou bude „prezident EU“ a „ministr zahraničí EU“, což beru jako možný legitimní názor, obavy reflektuji, avšak nesdílím.

Jak ale rozumět tomu, že nutnou podmínkou „společné politiky“ má být v EU povinnost „být v pětadvacítce jednotní“? Není to pokus „přidusit“ či dokonce „zaříznout“ půlstoletí budovaný projekt evropské integrace? Vždyť i v našem malém českém rybníku o „jednotném názoru“ na věci současné, minulé a i budoucí nemůže být ani řeči. Čekat na „jednotu“ v Česku? Kolik by se toho u nás bylo podařilo? Spatřil by v našem parlamentu světlo světa jeden jediný zákon? A jak je to s onou „hrstkou“ našich českých europoslanců v Evropském parlamentu? Jak moc jsou jednotní počínaje pány Ransdorfem přes Falbra, Zahradila, Zieleniece a Železného atd. a konče u paní Bobošíkové a paní Hybáškové?

Jaké poučení z toho všeho plyne pro každého z nás? Být pozorný, čelit pokusům o manipulaci, nevěřit hned tak všemu, učit se číst i mezi řádky, mít zdravý selský rozum a o všem pochybovat. Poměřovat slova s činy. Zdravě a věcně oponovat, protože pravda nejlépe kvete ve sporech.