Jedna z respondentek ankety voličů v hlavní zpravodajské televizní relaci prohlásila, že lidé, kteří nejdou k parlamentním volbám, jsou hloupí. Toto tvrzení vcelku organicky zapadá do propagandistické atmosféry, vytvářené zejména politiky a různými politickými aktivisty, ve stylu „Kdo nevolí, volí ty druhé“, případně „Kdo nevolí, páchá zlo a ničí naši zemi“. Nehodlám nikomu upírat právo na názor. Chtěla bych ale ukázat, že kritika směrem k nevoličům je důsledkem dogmat a nelogických předsudků. Zdravý rozum a fakta totiž spíše nahrávají názoru, že účast ve volbách je zbytečná a kontraproduktivní.

Jistě, mnoho občanů se k volbám nedostavilo z důvodu vlastní pohodlnosti či alibistické nerozhodnosti. Řada oprávněných voličů chtěla bojkotem voleb vyjádřit rozhořčení nad chováním politiků a stran, znechucení korupčními aférami, zklamání z neplnění slibů či prostý nesouhlas s volebními programy kandidátů.

Nemělo by se však v záchvatu státotvornosti zapomínat, že existuje skupina lidí, kteří odmítají systém jako takový – a „demokracii“, tak jak je u nás praktikována, považují za nespravedlivou, špatnou a neakceptovatelnou.

Především, žádná demokracie ve smyslu „vlády lidu“ (ve smyslu širokých mas) neexistuje, nemluvě vůbec o chiméře „vlády většiny“. Po celé volební období vládnou pouze a jen politické elity, bez jakékoliv zpětné vazby na hypotetické voliče. Prakticky ovšem vládu vykonávají nikým nevolení státní úředníci, náměstci a referenti. O „vládě většiny“ nemůže být řeč: z celkového počtu oprávněných voličů tvoří hlasy pro vládní koalici vždy pouze menšinový díl.

Demokracie je mravně pochybený systém, protože umožňuje, aby se k vládě dostala jakákoliv strana, která formálně splní pár formálních požadavků. Občané v soudobé demokracii vůbec nerozhodují o tom, jakou politiku bude vláda provádět. Namísto toho vybírají ze seznamu kandidáty politických stran, o nichž, kromě jména a titulu, nevědí vůbec nic. Ale přesto jim ve volbách dávají volnou ruku k hlasování o stovkách zákonů a jiných důležitých záležitostí: demokratický parlament se stává zcela nezávislým na vůli voličů.

To, že nějaký zákon či rozhodnutí vlády má oporu parlamentní většiny, není důkazem správnosti či morální oprávněnosti. Vláda a parlamentní většina může schválit jakýkoliv zákon namířený vůči komukoliv – stoprocentními daněmi a vyvlastňováním hmotného majetku počínaje a zákazem shromažďování a omezováním svobody projevu konče. Skutečnost, že schválené zákony už není schopen pořádně znát a chápat téměř nikdo, je pouze ošklivou třešinkou na bizarním demokratickém dortu.

Logicky uvažující člověk se musí ptát, odkud pramení právo občanů, kteří shodou náhod hlasovali pro (před volbami nejasnou) vládní koalici, poskytovat prostřednictvím voleb úzké skupince osob „mandát“ k rozhodování o životech a majetcích ostatních občanů, kteří hlasovali pro nevládní strany či nehlasovali vůbec? Pokud se na nějakém shromáždění (třeba fotbalovém zápase) sejde několik desítek tisíc lidí a většina z nich odhlasuje znárodnění majetku milionářů pobíhajících za míčem po trávníku, bude takové rozhodnutí méně spravedlivé či oprávněné, než hlasování několika desítek poslanců, kteří (přepočteno na jednoho zákonodárce) dostali ve volbách méně hlasů, než ti na fotbalovém stadionu?

Z demokratického dogmatu „správnosti většinového rozhodování“ lze odvodit oprávněnost jakékoliv krádeže, kterou odhlasuje většina. Pokud se k vám domů vloupou 2 zloději současně a vy jste sám doma, máte smůlu: pobertové vás demokraticky přehlasují a původně váš majetek se nyní „legálně“ stane spravedlivou kořistí původních zlodějů...

Je nabíledni, že demokracie není v souladu se svobodou občanů. Ba právě naopak, demokracie čím dál intenzivněji svobodu lidí omezuje a stává se úhlavním nepřítelem jejich soukromého majetku. Vzrůstající antagonismy ve společnosti a vyhrocená nenávist příznivců polických partají z opačných konců „spektra“ jsou dalším negativním důsledkem systému „demokratického soupeření“ politických stran.

Rozporuplná je na dnešním systému demokratických voleb kupříkladu také diskvalifikace občanů podle věku. Není logické ani spravedlivé, když občan pár dnů před dosažením plnoletosti (tedy po větší část nadcházejícího volebního období již plnoletý), který za pár měsíců vstoupí do pracovního procesu a stane se daňovým poplatníkem, nemůže skrze volby rozhodovat o tom, kdo mu bude vládnout a přerozdělovat jeho daně.

Naopak, řada oprávněných voličů, kteří využili své volební právo, může pár dní či měsíců po volbách zemřít. Poslanci tak budou svůj mandát opírat o hlasy již neexistujících občanů, což jim však nijak nebrání v rozhodování o majetku těch, kteří o složení parlamentu ještě hlasovat nesměli…

A v podobných rozporech a paradoxech demokracie by se dalo pokračovat téměř donekonečna. Je tedy zřejmé, že pokud někdo bojkotuje volby, nemusí to být nutně proto, že by neuměl používat svůj mozek k přemýšlení. Právě naopak. Hlubší zamyšlení nad smyslem demokracie a demokratickou realitou může vést k pochybnosti nad zdravím těch, kteří poskytli politikům mandát k dalšímu panování.

mluvčí Sdružení na obranu svobodné společnosti (SVOS)