Po sametu 1989 byly všechny volby u nás nejen rovné, přímé a tajné, ale po mnoha letech skutečně svobodné a s pestrou nabídkou kandidátů na každý post. Proto zneklidňuje, že po roce 1992 roste počet nevoličů a každým rokem sílí „strana lhostejných“. V krajských a komunálních volbách dosahuje až 65%, v senátních překonává dokonce i 80% hranici. Tato „partaj“ hravě „válcuje“ obě naše nejsilnější politické strany – ČSSD i ODS –, přesto nemá zastoupení v žádném zastupitelském sboru, což mnohým nevoličům stále nedochází. Stejně i syrová pravda, že ignorováním voleb způsobují, že „jejich“ starosta, hejtman či senátor má sice široká ramena ze 70% volebního zisku, ale při dvacetiprocentní volební účasti faktickou přímou podporu pouhých 14 lidí z každé stovky voličů. Jde o silný mandát? Jde o slavné vítězství? Je na co být pyšný?

Pozici třetí nejsilnější strany dávají občané ve svobodných volbách KSČM, přes zkušenosti, které jim přineslo 40 let vlády její předchůdkyně, a do parlamentu posílají (byť jen taktak) i lidovce, též navzdory čtyřicetiletému „národněfrontovnímu“ chování někdejší ČSL. Je velice půvabné, když lidovecký šéf strany mává praporem svobody a demokracie a zároveň fakticky odmítá vzít výsledky svobodných a demokratických voleb na vědomí.

Třetí nejsilnější politická strana – ať se komu líbí či nelíbí – musí mít třetí nejsilnější pozice všude tam, kde bylo hlasem všeobecným shledáno, že rozložení sil má zrcadlit volební výsledky. Každé strašení možným návratem „reálsocialismu“ je úsměvné a trapné zároveň. Vždyť padla Varšavská smlouva a sovětská armáda už není v Německu, v Polsku v Maďarsku a ani u nás. Neexistuje Moskvou řízená RVHP, rozpadl se celý někdejší sovětský blok, zmizel mohutný Sovětský svaz a i veliká Čína pěstuje komunismus jenom tak naoko. A že by kubánská a korejská skutečnost byla natolik oslnivá a lákavá, že by český volič toužil po českém Castrovi či Kimovi? Pochybuji.

Čeští komunisté zvedají hlavu. Výsledky svobodných voleb i průzkumy veřejného mínění dokládají, že oprávněně. Při hledání příčin úspěchů KSČM můžeme prohlásit něco o špatné paměti lidí a mávnou nad tím rukou. Můžeme se podívat i pravdě do očí: Není-li to o její kvalitě, potom to svědčí o špatné práci a o rezervách ostatních stran. Také o levné, nevěcné a jednostranné mediální propagandě, která jde po povrchu, často ponižuje, uráží a ubližuje. To lidé neberou, to je kontraproduktivní. Faktická izolace KSČM pro ni byla manou z nebes, protože v žádném větším čerstvém maléru už šestnáct let její členové „nejedou“ (nebyli „u koryta“), žádná čerstvá vina se jich netýká, a tak se otřepali.

Jak se vrší roky a demokracie zraje, je stále jasnější, že s komunisty nelze bojovat „po bolševicku“. Umlčování a zakazování jim kuriózně pomáhá a navíc vrací dobu, kdy se člověk člověka musel bát. V demokracii lze řádně registrované strany umenšovat až k nule výhradně ve svobodných volbách. Politický zápas lze vyhrát leda tím, že občan – volič k volbám přijde a dá hlas těm, které shledal lepšími, perspektivnějšími.

Komunisté sice nevládnou už ani v Moskvě, ale pokud zvítězí ve svobodných volbách v Praze, nelze to nevzít na vědomí, nelze to nerespektovat. A když přemýšlet, tak o sobě a o svých chybách a vinách.