Když jsem před deseti lety krátce řídil luxusní časopis o drahých alkoholech, patřilo k mým povinnostem poklábosit občas přátelsky s opravdu zámožnými lidmi. Jednoho milionáře jsem se tehdy u baru čistě soukromě zeptal, jaké nadání je zapotřebí k tomu, aby člověk zbohatl.

"Především musíte mít peníze upřímně rád, ty potvůrky touží dostat se do dobrých rukou. A když jste spolu sami, můžete jim třeba něco hezkého povídat, polaskat je, dát jim najevo, že o ně skutečně stojíte," prozradil mi. Zatvářil jsem se pobaveně, ale on se zachmuřil. "Nemyslete si, že to je nějaká legrace milovat peníze. Vždyť musím pořád něco platit," řekl trpce.

Vždycky si na něj vzpomenu, když dostanu výpis ze svého skomírajícího konta. Lásce se prostě nedá poroučet, říkám si. Představa, že by stačilo pomazlit se občas s Destinovou, Palackým či Masarykem, aby se mi v hejnech usadili na účtu, je archetypálně magická. Nelze ji brát vážně. Láska k penězům se však finančně asi opravdu vyplácí, a to především v případě té nejmučivější odrůdy lásky, jakou je zoufalá žárlivost, hrůza z úspěšné konkurence a puzení třeba i zabíjet, uniká-li nám předmět touhy a uctívání.

Z lásky je člověk schopen překvapivých kousků. Mám v tomto ohledu pár skromných zkušeností se slečnami, nikoli s oběživem. Vím například, že přílišná zamilovanost bývá na škodu, neboť člověk rudne, koktá a dopouští se chybných výkonů. Snažím se proto i k penězům chovat se zdvořilou lhostejností. Oplácejí mi stejným. Míjíme se, i když jsem pevně přesvědčen, že bychom byli senzační partneři.

Teprve letos se taková milostná strategie začíná vyplácet. Peníze se samy nabízejí, ovšem na spotřebitelské úvěry, které bude třeba trpce splácet. I v tom se možná poučily u slečen.

(psáno pro Respekt)