Možná to je nemoc z povolání. Při četbě novin se každou chvíli přistihnu, že zaujímám jasný postoj k otázkám, o jejichž existenci jsem ještě před okamžikem neměl tušení. Novinář ve mně okamžitě zformuluje názor, který mi na první pohled připadá nepopiratelný, jenže když na něj pohlédnu podruhé, skeptik ve mně jeho nepopiratelnost stejně suverénně popře. Při třetím, čtvrtém a pátém pohledu se nořím stále hlouběji do nejistoty.

Tuhle mne například pobouřila neschopnost České republiky vytěžit víc z finančních zdrojů, které jsou pro ni uchystány v Bruselu. Copak si nedovedeme vymyslet žádné rozvojové programy, které by nám byla Evropa ochotna zaplatit? Rázem mne jeden napadl: zavedení speciální výuky dovedností nezbytných k získávání podpor z unijních fondů.

Takové řemeslo by přece mělo perspektivu - tady má skoro každý hluboko do kapsy, zatímco kdesi zbůhdarma leží miliardy, jen si o ně umět říci. Pedagogická motivace by se dala narazit na romantické kopyto připomenutím Stevensonova Ostrova pokladů nebo americké zlaté horečky. Dnes už netřeba, milí žáci, plavit se s bandou pirátů do Karibiku za truhlou s lupem kapitána Flinta ani zdolávat peřeje Yukonu cestou na Klondike. Stačí jen vyznat se v příslušných administrativních předpisech.

Vzápětí se ozvaly pochybnosti. Kdo asi případným absolventům zaplatí rekvalifikaci, až se zdroje vyčerpají? Žádná zlatá žíla přece nevydrží věčně. Města, která ze dne na den vyrostla u slavných nalezišť, po několika letech zpustla. Hospody vyschly, vykřičené domy utichly a jen pár zoufalců, jimž nezbyly síly na návrat, se marně pokoušelo vyrýžovat z hlušiny poslední zlatá zrna. Kolika profesím, jež svého času vynášely bohatství a slávu, přisoudil vývoj potupné doznívání? Symbolicky je provždy zosobňuje blouznivý rytíř z La Manchy, jenž mohl zdatnost osvědčit už jenom v boji s větrnými mlýny. Neměl bych vlastně ocenit, že zdejší chytré hlavy vynakládají svou energii, odvahu a vynalézavost tvořivějším způsobem, než je podávání suplik? Co však vím o budoucnosti? Třeba v ní nejlépe obstojí právě ti, kteří se naučí přežít v divočině konceptů, urgencí, rozpočtů a smluv o subvencích.

Vím, myšlení v analogiích je ošidné. Bruselské finanční toky se asi dají spíš než k Yukonu přirovnat k železnici. Tu před sto padesáti lety pokládali mnozí vašnostové na radnicích za bláznivou novotu, jakou je lepší držet si od těla, jenže tím svá města fatálně odsunuli na vedlejší kolej. Například Kolín tehdy zastínil Kutnou Horu, stříbrem proslavený Klondike českého středověku. Po celé zemi se navíc díky dráze rozmnožil železničářský lid, jenž byl už profesí nucen k přesnosti, střízlivosti a větší obeznámenosti s technikou i světem za humny. Vedlejší efekt železnic byl možná podstatnější nežli přeprava. Podobně nás mohou přiblížit Evropě administrativní dovednosti, v nichž české žadatele cepuje bruselská byrokracie. Jistý si tím ovšem zdaleka nejsem.

(psáno pro Respekt)