Je konec týdne, tuším že pátek odpoledne. Pracuji na nějakých bezvýznamnostech a jen tak ze zvyku mám coby zvukovou kulisu puštěnou, jak oni říkají, jedinou stanici mluveného slova Českého rozhlasu. Ten zvyk jsem si vypěstoval dávno. Ještě v době, kdy na vlnách této stanice vysílala domů přestěhovaná Svobodná Evropa. Kde jsou ty časy. Profil stanice se během let nenápadně měnil a měnil a měnil, až se doměnil k obrazu čehosi diametrálně odlišného, než co stálo u zrodu tohoto vysílání krátce po krachu komunistického režimu.

Podívejme se, k čemu jsme ze za pětadvacet let dopracovali. Poučených a po odborné stránce profesionálně zpracovaných rozborů dnešního politického dění u nás i za hranicemi slyšíme čím dál tím méně. Uvolněná plocha byla vyplněna bojovníky a zejména bojovnicemi za utopickou vizi světa, kde nebudou existovat národy ani jejich národní kultury, všichni budou geneticky naprogramováni jako průměrní a neviditelná samozvaná „elita“ bude tuto „novou“ společnost drakonickým způsobem ovládat, včetně mizející menšiny nadprůměrných. Vizi světa, kde budou násilně smíchány všechny světové rasy a národy do čehosi amorfního bez historické identity, bez povědomí o nějaké národní minulosti.

Podobných pokusů o sociální inženýrství jsme jen v uplynulém století zažili více než dost. Marxismus překlopený dílem do fašismu a dílem do komunismu, později nacionální socialismus, pak znovu komunismus a nakonec dokonce znormalizovaný komunismus. Ještě dnes si mnohé z toho mohou někteří z nás pamatovat. Diktatura proletariátu, diktatura tzv. nadřazené rasy, pak jakýsi mix obojího, diktatura nadřazených nomenklaturních kádrů. Všechno nakonec zákonitě selhalo. Došlo ke dvěma velkým a nekonečné řadě menších válek. Ve výsledku nás tohle všechno stálo desítky, možná i stovky milionů zbytečně zmařených lidských životů. Muselo opravdu nastat tolik utrpení, aby se ukázalo, že všechny pokusy měnit přirozenou společenskou a národnostní skladbu obyvatel naší planety jakýmkoli násilným radikálním způsobem jsou nevyhnutelně odsouzeny ke krachu?

Společenská i národnostní stratifikiace byla vytvořena ve své mnohosti a různosti dlouhým přírodním procesem vývoje člověka. Je mi trochu smutno z toho, jak jsou někteří z nás stále nepoučitelní a usilovně pracují na dalších holocaustech. Ať už jejich ideologii nazveme neomarxismem či tzv. novým světovým řádem, jde jen a jen o další pokus zopakovat něco, co už jednou selhalo. Přírodní zákony se nedají měnit na rýsovacích prknech „sociálních inženýrů“. Jsou objektivně platné, protože jsou, jak pravil už před sto lety Imanuel Kant, „nad námi“.

Jsem člověk, který něco zažil, a nebylo toho málo. Kdyby, nedej bože, došlo k „úspěšným“ koncům všech sociálně inženýrských projektů, které se udály jen za mého života, už bych dnes nejspíš dávno nebyl naživu. O to víc mě popuzuje, když žurnalistický neopeřenec zaníceně obhajuje ve veřejnoprávním prostoru ideologii, která zabíjí stovky nevinných už dnes a její vůdci zároveň nepokrytě hlásají, že dojde k něčemu ještě daleko horšímu. Kdybych chtě být ostřejší, tak bych neopeřence s chutí nazval žurnalistickým teletem. Neopeřenec si do svého pořadu zve zásadně hosty, o kterých předpokládá, že budou jen přitakávat. A když to náhodou „skřípne“, okamžitě skočí hostu do řeči, aby nemohl dokončit svou myšlenku. Také jste si všimli, jak se tento způsob moderování ve veřejnoprávním prostoru náhle rozmohl?

Je dobré, že vynálezce radiopřijímače opatřil svůj přístroj možností naladit si jinou stanici. Případně také vypínačem. Nemyslím to jako žert. Už v roce 1947 předpověděl George Orwell ve své vizi budoucího světa, románu „1984“, že každá domácnost bude vybavená nevypnutelným televizorem, který zároveň sleduje, zda se příslušný občánek na povinný program skutečně dívá.

Takže přelaďujte, a pokud zjistíte, že není na co, informujte se raději na webu. Tam ale buďte pozorní, protože tam můžete najít vedle seriozní informace i desinformaci, která je za informaci pouze převlečená. O to je to možná celé zábavnější, protože to nutí používat šedé buňky mozkové. Přeji vám mnoho úspěchů.