S Jiřím Pehe bychom se asi neshodli v konkrétních politických hodnoceních, ale shodneme na principech, jak k takovým hodnocením přistupovat. Jsem tomu rád, protože taková shoda vymezuje fórum, na kterém lze politiku provádět.

Jiří Pehe se podivil na svých internetových stánkách tomu, že vedoucí redaktor deníku Hospodářské noviny Jindřich Šídlo se veřejně pozastavuje nad vystupováním politologa Jana Bureše v médiích, ačkoli Bureš je členem České strany sociálně demokratické. Podle Peheho je docela normální, když odborník na společenské vědy má určitou politickou afinitu a případně ji i projevuje aktivní účastí v politice. Politolog pravicový se na tutéž věc bude dívat jinak než politolog levicový, ale o to právě jde, o dva pevně zakotvené i když protichůdné názory, ve kterých můžeme hledat své vlastní hledisko a zvažovat pro či proti.

Takzvaný nezávislý politolog, jehož postoj se nevztahuje k žádné ideové soustavě a není od ní odvozen, se pohybuje v myšlenkovém vzduchoprázdnu. Jeho hodnocení jsou přirozeně jalová, neurčitá či univerzální, tedy prakticky nepoužitelná.

Totéž se myslím dá říci o rádoby nezávislých nebo politicky neutrálních novinářích. Ideová neutralita je spíše jen pláštík, pod nímž se skrývá neschopnost dobrat se jasného názoru nebo zbabělost se k zřetelně vyhraněnému hodnocení přiznat. Orientační průzkum mezi žurnalisty, který provedl www.mediar.cz, ukázal, že zatímco komentátoři v novinách by nebyli proti tomu, aby se jejich list přiznal k určité politické preferenci, šéfredaktoři jsou ostře proti. Je evidentní, u koho vítězí opatrnost.

Media ovšem reflektují skutečnost, že většina jejich publika nemá jasný politický názor a k politice přistupuje s rezervou až skepsí. Určitá ideová bezpohlavnost médií koresponduje patrně s odstupem, který veřejnost zaujímá k politickému dění. To však nutně nemusí znamenat, že novinář musí být bezpartijní a názorově neurčitý. Požadavek apolitičnosti je u novinářů jen primitivní berličkou, která má zajistit, aby obsah média nezískal příliš jasné ideové kontury a nepodráždil jistou část publika. Tato berlička se pak vnucuje všem, kdo v médiích vystupují, kromě politiků. Důsledkem toho je, že lidé se schopností zaujímat a prosazovat zřetelné postoje z médií odcházejí a setrvávají v nich jen jejich protipóly. Nepřekvapuje pak, že Česká televize zakázala redakci zpravodajství a publicistiky citovat politologa Jana Bureše.

Média by přirozeně měla souznít se svým publikem, ale nikoli otrocky a ustrašeně, tak, aby kádrovala své zaměstnance, spolupracovníky a konzultanty.
Mimochodem, pokud si dobře vzpomínám, bývalý šéfredaktor deníku MF Dnes Pavel Šafr v jednom rozhovoru uvedl, že Jindřich Šídlo, ještě v době, kdy v uvedeném deníku působil, sám sebe označil za levicového intelektuála.

Jiří Pehe má pravdu, když tvrdí, že „každý, kdo v Česku pravidelně sleduje média, ví v případě mnoha novinářů docela přesně, komu kde bije jeho či její politické srdce". A také se nemýlí, když dodává: "V Česku je prostě i v oblasti politické analýzy vše ještě postkomunisticky zmatené."

(Psáno pro Česká média)