Neexistují psané hranice, které by nějak vymezovaly prostředky a způsoby, které může novinář používat při své práci. Žurnalisté mají právo překračovat zákony a nerespektovat soukromí lidí. Mohou si tajně natáčet své profesní schůzky, prověřovat životy kdekoho, hlavně různých poradců. Mohou dokonce nastražit past, do které viník spadne. Mohou tajně kopírovat důvěrné listiny a zveřejňovat přísně tajné materiály. Jenže vše to musí dělat s přísnou uměřeností vzhledem k záležitosti, ve které pátrají, s rizikem, že za přestoupení zákona budou po zásluze potrestáni soudem a může je čekat i vězení.

Novináři vlastně nesmí jediné, vytvářet umělé situace, které pak ve své práci nějak popíší a prodávají to jako objev. Jenže celý bulvár je postaven na falešné skutečnosti, neexistujících souvislostech, případně paranoidních vizích - a není možné se divit, když do podobného způsobu „ukazování skutečnosti“ spadnou i normální média. To není omluva, ale smutné konstatování.

Pátrači a šmejdilové Janek Kroupa udělal chybu. Už úplně na začátku. Vlastimil Tlustý je tak kompromitovaný svým politickým životem, že nějaké jeho nahaté obrázky z vany nemohl nikdo z této republiky a už vůbec ne jeho šéf považovat nikdy za diskreditující dokumenty. Motorkář Tlustý, který se svými milenkami spíše chlubil, nebyl vhodným a uměřeným nástrojem pátrání po možných vnitrostranických vydíráních. Tajné nahrávky, falešní detektivové, devět měsíců práce nakonec přineslo jen rozmazanou reportáž, nijak neopravňující omluvit nasazení veškeré zpravodajské techniky. Kroupa má štěstí, že se Tlustý uřekl - fotbalistovi Milanu Barošovi chtěl zaplatit za předvolební reklamu pro ODS deset milionů z veřejných peněz.

To je pokus o spáchání trestného činu. Tato informace znamená pro redaktora Novy polehčující okolnost.

Smutné je, že s informací novinářsky nepracoval.

Reportáž TV Nova vyvolala po zásluze debatu o novinářské práci, jejích mantinelech a nástrojích. Ta debata se týká především investigativní žurnalistiky. Pátrání, podobného detektivní práci, jehož smysl je objevit a ukázat nepravosti politiky a vůbec společnosti. Aby nějaké pátrání vzniklo, musí existovat výchozí informace. Třeba jen matná, například že premiér této země chodí do bordelu a je kvůli vztahu s bordelmamá ve „střetu zájmů“ se svým ministrem. Tato informace je důležitá pro novinářské bulvární šmejdily. Pro investigativce začne být zajímavá, až zjistí, že bordelmamá je ve spojení s podsvětím, v hledáčku tajné služby, v jejím podniku se propírají desítky milionů špinavých korun a že majitelka nevěstince podniká s premiérovou manželkou a ručí za její úvěr. Potom už má novinář právo použít jakýkoli prostředek, aby případ objasnil, zejména když je premiér bývalým ministrem vnitra, který má stále zásadní vliv v policii, a je jasné a prokazatelné, že policie nic vyšetřovat nebude.

Novinářská etika jsou prázdná slova, dokud není vymezeno pole, na němž se žurnalista pohybuje. Každý článek je jiný. Je protizákonné zveřejnit tajné dokumenty o promyšlené organizaci strategického zásobování a ochraně obyvatelstva v případě nějaké krize či válečného konfliktu. Neexistuje ani žádný důvod, proč by žurnalista měl takové informace zveřejňovat. Nikomu to nepomůže a promyšlený tajný plán se znehodnotí. Stejně protizákonné je zveřejnit tajné informace tajné služby o schůzce významných a vysoce postavených právníků. Smysl porušení zákona a potřeba zveřejnění tu ale na rozdíl od prvního případu je. Právníci jsou v podezření, že zásadně ovlivnili policejní vyšetřování vrcholného politika. Jen připomeňme, že právní následky jsou v obou případech pro novináře stejné.

Chladnokrevně Je samozřejmě rozdíl mezi prací píšícího investigativního novináře a žurnalistů pátračů v televizi nebo rozhlase. Ten první pracuje čistě se slovy, ti další dva potřebují hlasy a ten třetí navíc akci, zachycenou kamerou. Píšící novinář má proto větší možnosti udržet se v pomyslných mantinelech slušnosti a solidnosti, zatímco televizní reportér se musí přetrhnout, aby dostal na kameru nějaký důležitý obličej nebo obálku s penězi. To opravdu svádí k jisté bulvárnosti. Ale nemělo by.

Hranice novinářské etiky se špatně vymezují. Zřejmě nejslavnějším novinářským investigativním dílem historie je román Trumana Capoteho Chladnokrevně. Z řady studií a nakonec i nedávno promítaného - fakta respektujícího - hollywoodského filmu víme, že Capote nepoužíval při sbírání informací ty nejsolidnější metody. Výsledkem byl ale pravdivý a šokující příběh, který ovlivnil neuvěřitelným způsobem policejní vyšetřování násilných zločinů, protože přesvědčivě ukázal myšlení zločince.

LN, 10.9.2008

zástupce šéfredaktora Respektu