Pět let starý článek Tomáše Haase Ucho vlasti naslouchá obsahoval alarmující tabulku – srovnání počtu povolených odposlechů v ČR a v Kanadě v roce 2003. Proti 5015 povoleným v České republice stálo 95 povolených odposlechů v Kanadě. Neboli poměr více než 50:1. Zajímavé, že články, které by zcela ukázkové nabourávání státu do osobnostních práv občanů kritizovaly, se tehdy objevovaly spíše od „neprofesionálů“ na webových serverech než od novinářů v oficiálních sdělovacích prostředcích.

Pomíjím samozřejmě zcela jasné žurnalistické extrémy, jako už tehdy byli Sabina Slonková nebo Radek Kedroň, kteří se pomocí policejních materiálů snažili svým psaním aktivně ovlivnit (úspěšně) tehdejší politické dění. Stejně jako dnes prakticky téměř všichni novináři protestují proti novému zákonu zakazujícímu volné zveřejňování odposlechů, mlčela tehdy stejná většina žurnalistů k praxi, kterou zavedl sociálnědemokratický ministr vnitra Stanislav Gross. Komické je, že sami sebe označují za „hlídací psy“ demokracie, kterým dnešní zákon nasazuje náhubek. Skutečný průšvih pro svobodu slova (nejen novinářů) a pro demokracii – čtyřnásobný nárůst odposlechů během dvou let od roku 2001 do roku 2003 – prošel jakoby se téměř nic nestalo.

Na podzim roku 2005 odpověděl tehdejší policejní prezident Jiří Kolář v novinovém rozhovoru na otázku redaktorů, jestli sám nemá strach z odposlechů, takto :

„…Mě ta myšlenka vůbec netrápí. Já vedu rozhovory, a ať si je každý odposlouchává, jak chce. Když si je člověk jistý, že nic nespáchal, může mu to být jedno…“

Klasické totalitní „Kdo nic neudělal, nemusí se ničeho obávat“ trčelo z tehdejšího Kolářova prohlášení jako vidle z hnoje. Ze stejného hnoje trčí i dnešní vidle pláče nad „veřejným zájmem“, který je novým zákonem potlačen. Jan Macháček si myslí, že se vracíme do ruské stepi a navrhuje „...pro policisty, státní zástupce, příslušníky tajných služeb, advokáty a možná i soudce... ... postihy za únik tajných informací třeba stokrát přísnější než dnes...“. Kouzelné! Někomu stokrát přísnější tresty a někomu ve stejné záležitosti „svobodu slova“. Naštěstí to alespoň někteří jeho kolegové vnímají poněkud jinak.

Nevidím žádný rozdíl mezi v sekretariátu KSČ prefabrikovanými likvidačními texty zveřejňovanými v padesátých letech v Rudém právu a stejně účelově zveřejňovanými „citlivými“ materiály v dnešních masmédiích. O tom, co bude zveřejněno (a co ne), tak rozhoduje kromě „...policisty, státního zástupce, příslušníka tajných služeb, advokáta a možná i soudce...“ také žurnalista a jeho šéfredaktor. Ti dnes říkají, že stát má za úniky trestat všechny ostatní a že pravidla by pro ně měla být ještě daleko přísnější, jenom novináři by měli být ze všech pravidel vyjmuti! Nedotknutelní!

Velmi zvláštní chápání svobody slova, velmi zvláštní chápání „veřejného zájmu“! Do byzantských poměrů nás spíše než dnešní zákon vrhá všeobecné a masové používání „operativní techniky“ (jak eufemisticky nazývají odposlechy a další fízlování orgány činné v trestním řízení) v každodenním životě.

www.angle.cz