V pondělí ráno jsem si zapnul jeden český zpravodajský server a na prominentním místě, hned pod hlavičkou ve čtverci napravo, byly tyto NEJNOVĚJŠÍ zprávy (doslovně a v tomto pořadí): „Malajsijce napadl při lovu veverek tygr. Manželka šelmu zahnala naběračkou“, „Aristokratka, která uměla vyprávět a myslela hlavně na druhé“, „Na Valentýna zastudí na nose sněhové vločky, země zbělá až na konci týdne“ a „Itálie není žádný bordel! Tisíce žen požadovaly Berslusconiho demisi“.

Autorovi titulků nelze upřít básnické střevo ani smysl pro absurditu. Ale jsou tohle zprávy, které vypovídají něco důležitého a aktuálního o světě?

Nechci sklouznout do starých známých nářků nad úrovní českých médií. Jejich limity jsou však jasné například při pohledu na to, jak referovala o nedávných událostech v Egyptě. Ve srovnání se špičkovými světovými médii tak činila málo a často nedostatečně fundovaně. Byť třeba na místo děje vyslala své reportéry i fotografy.

V této souvislosti mě zaujala pasáž v i jinak brilantní analýze třiadvacetiletého Davida Antoše na jeho blogu Jilm.cz. Píše se v ní (mimo jiné): „Kdyby média investovala desetinu nákladů na letenku, ubytování a pohyb po Káhiře a zaplatila jednoho nerda, který by jako já trávil 10 hodin denně na Twitteru, občas kouknul na Al-Džazíru a znal Guardian, dokázala by nabídnout rychlé, překvapivě kvalitní a zajímavé zpravodajství v reálném čase.“

Už vidím obhájce pravé žurnalistiky, jak kroutí hlavou nebo rovnou vyskakují ze židle. Copak novinařina se dá dělat u počítače, opisováním cizích zdrojů a posíláním nějakých... tweetů? Ale ano, dá! Ukázal to Andy Carvin, devětatřicetiletý produkční amerického veřejnoprávního rádia NPR. Ten dělal totiž přesně to, co popsal Antoš. Před několika týdny si ve svém washingtonském bytě sedl k počítači a začal publikovat informace ze všech možných zdrojů. Z blogů (novinářů i běžných lidí), tweetů, facebookových profilů.

Některé dny napsal Carvin až 400 tweetů. Jeho více než 20 tisícům čtenářů muselo připadat, že snad ani nespí. Pohled na Tunisko a později Egypt dával dohromady ze střípků informací, které se skládaly v celistvý obraz. Twitterovský kanál Andyho Carvina nabídl nejucelenější a nejvíc vyčerpávající pohled na události v Egyptě ze všech amerických médií. Přitom Carvin, obrazně řečeno, nezvedl zadek ze židle. S pomocí Twitteru – ano, toho „telegrafu banalit“, jak se mu někdy novináři vysmívají – porazil velké mediální domy. Objevila se už seriózně míněná nominace na Pulitzerovu cenu. Přesně před dvaceti lety se díky referování o první americké válce v Zálivu stala celosvětovým mediálním fenoménem CNN. Po událostech v Egyptě je to Twitter.

LN, 16.2.2011