Je někdy až smutně zábavné sledovat, jak se někteří novináři nejsou schopni vymanit ze stojatých myšlenkových stereotypů, zatímco život kolem nich peláší mílovými kroky a mění se každou minutu doslova přímo před očima. Vzorné utkvění v ideologických návycích předvedl redaktor mediální stránky Lidových novin Ondřej Aust, když referoval (pod titulkem O nejistotě, bezvládí a chaosu) na téma obsazování mediálních rad (RČT, RČRo a RRTV). Austův refrén, přenesený z časů hluboké opozičně-smluvní minulosti, zní asi takto: Ve Sněmovně při volbě nových členů mediálních rad panuje politická dohoda mezi ODS a ČSSD s cílem podvázat si svobodomyslnost a nestrannost médií a prosazovat své mocenské záměry. Což pan Aust samosebou shledává špatným a škodlivým.

Za příklad si vzal nedávnou volbu Milana Kudryse (člena ČSSD) do rady Českého rozhlasu, jen o pár týdnů dřívější volbu Antonína Zelenky (za ODS - tamtéž), a konečně volbu bývalého poslance ODS Františka Pejřila do RRTV. Tyto tři příklady podle Austa demonstrují, jak funguje oposmlouva v dnešním Parlamentu. Aust vypočítává: „Zelenku volilo 121 poslanců ze 186 hlasujících, Kudryse 111 ze 172, kteří volili…, a z celkem rozdaných 172 hlasovacích lístků jich poslanci pro Pejřila odevzdali 104.“ Aust prostým propočtem dochází k závěru, že pro jednotlivé kandidáty reprezentující politické strany museli nutně hlasovat poslanci stran „odnaproti“ – tedy koaliční poslanci pro sociálního demokrata a opoziční poslanci pro kandidáta z ODS. Což se mu zjevně jeví býti špatným. Neříká to sice doslova, ale zřejmě by se mu více líbila situace, kdy by jednotlivé politické tábory (koalice versus opozice) protlačovaly své kandidáty proti společnému odporu protitábora. Nevím pak ale, zda by takový způsob volby radních v médiích byl tím kýženým okamžikem depolitizace našich médií. Myslím, že právě naopak. Silová volba toho druhu by přece navázala (a zavázala) zvoleného radního tak silně na jednu či druhou stranu, že by se nutně musel jejími pokyny řídit i při výkonu funkce. A to by asi dokonce ani pan Aust nechtěl.

Kromě toho tu pan redaktor míchá – jak to v LN občas bývá – auta a hřebíky. Zelenka není a nikdy nebyl v ODS. Kudrys sice je sociální demokrat, ale pro něj – stejně jako pro Zelenku platí předně, že se v obou případech jedná o zkušené rozhlasové profesionály, tedy lidi s odbornou znalostí problematiky, do níž vstupují. Tedy nikoli nějaké nahodilé včelaře či baráčníky, jak si možná představují proroci „depolitizace médií“, nýbrž lidi, kteří vědí, co je mikrofon, programový formát a vysílací frekvence. Že se do podobných dozorčích orgánů volí konečně lidé od fochu, by mělo být důvodem k potlesku, a zejména pro redaktora, který se profiluje jako odborník na mediální sféru. Ten místo toho suše konstatuje (s jakýmsi tajuplně zdviženým ukazovákem), že „oba noví členové byli zvoleni podezřele hladce“. Co dodat?

A last but not least… Pan redaktor Aust do svého argumentačně-dojmového guláše přimíchal i opětovného člena Rady pro rozhlasové a televizní vysílání Františka Pejřila. Jeho příběh pochází ale z úplně jiné kapitoly, než příběhy Kudryse a Zelenky. Pejřil byl členem RRTV od roku 2003 do loňska, kdy byl (jakožto starosta jedné moravské obce) křivě obviněn z trestného činu. Pejřil tehdy z RRTV odstoupil s tím, že si musí nejprve vypořádat své věci. Teprve když byl pravomocně očištěn od všech obvinění (jako na pravdě se nezakládajících), mohl se opět ucházet o členství v RRTV. Slouží ke cti parlamentní většině, že vzala v potaz Pejřilovu situaci, férovost jeho odstoupení, způsob a výsledek jeho očištění – a znovu jej zvolila do víceméně nezaslouženě opuštěného postu. Tady zafungovalo to, nad čímž se nejčastěji žehrá: totiž politická kultura. Být na místě redaktora Austa, tak poslance za tento krok chválím. A nepíšu – na rozdíl od něj, stiženého značně ahistorickou zástavou paměti – o opozičně-smluvním spiknutí.

(Psáno pro Česká média)