Mladá fronta Dnes a TV Nova trpí mesiášskými sklony. Svědčí o tom jejich sdělení užaslé veřejnosti, že do nejnovější skandální inscenace rádoby vyděračské aféry nastoupily obě redakce se zcela otevřenýma očima jedině proto, že jim šlo o vyšší cíle, které lze bez nadsázky označit jako záchranu lidstva před zhovadilými českými politiky.

Nehovořme nyní o českých politicích, hovořme raději o tom, co je a co není úlohou novináře. Vyhněme se také hovorům na téma, že když policejní zpráva o údajně neslušné, možná i zločinné činnosti bývalé české vlády vyšla najevo, premiér Mirek Topolánek ani zdaleka nekřičel jako křičí teď. Je v tom totiž podstatný rozdíl. Jsou lidé, kteří tvrdošíjně, někdy dokonce až tvrdohlavě tvrdí, že tzv. Kubiceho zpráva byla vylhaná. Pro naše účely je to venkoncem jedno, neboť ta zpráva se dostala na veřejnost buď tak, že ji někdo nechal na stole naschvál a čeští novináři mu na to naletěli, nebo ji na tom stole prostě zapomněl, a čeští novináři mu ji šlohli. V žádném z těchto dvou možných případů se ale nestalo, aby si tu zprávu novináři sepsali sami. Jestli je ta zpráva vskutku vylhaná, svědčí to pouze o tom, že mnozí čeští novináři jsou líní a nedovedou si dělat domácí úkoly. To je sice ohromná chyba, ale není to nepoctivost.

A tím se plynule dostáváme k aféře, v níž si hlavní scénárista myje ruce a říká, že on za nic nemůže a že netušil, že jeho mladší stranický kolega je takový blbec, a kde se dva hlavní sdělovací prostředky, které aféru pomohly rozdmýchat, tváří, že ony se pouze snažily přibít ten Augiášův chlív na pranýř.

Mladá fronta Dnes a TV Nova totiž asi neví, že úkolem novináře je informovat. Nic víc, ale také nic míň. Informovat co nejúplněji, čili také co nejpravdivěji. To je ohromná piplačka. Už jenom snaha, aby sám novinář měl dost informací, i ta je řádně namáhavá. Sdělit ty informace čtenáři, posluchači či divákovi tak, aby si čtenář, posluchač či divák sám mohl učinit závěr, co si o věci má myslet, to je někdy Sysifova práce.

V některých zemích, například v Kanadě, v níž už pár desetiletí žiji a pracuji jako novinář, se mnozí pozastavují dokonce i nad tím, že si redakce zadávají průzkumy veřejného mínění, jejichž výsledky pak mají ony samy. Ve chvíli, kdy je ještě navíc zveřejní, bývá v kanadských redakcích poměrně dusno. I přesto, že stav veřejného mínění, to je vlastně zcela přijatelná zpráva. Jenže je to zpráva, kterou si ta redakce nechala vyrobit na základě otázek, na jejichž vzniku se podílela s firmou, která ten výzkum prováděla. A ani redakční sdělení, že jde o její výzkum, mnoha kanadským novinářům nezvedne náladu. Říká se tomu střet zájmů, a kanadští novináři tenhle pojem berou velice vážně.

Kdyby si tady někdo dovolil jenom přijít s návrhem akce, která by sebeméně připomínala amatérské špionážní hrátky TV Nova a Mladé fronty Dnes, ten by dostal padáka na hodinu pro ztrátu důvěry. A kdyby mu to, nedej Bože, povolil někdo z jeho nadřízených, letěl by i nadřízený. I kdyby to měl být šéfredaktor.

Třeba mají Mladá fronta Dnes a TV Nova pravdu a stav slušnosti na české politické scéně je ke zvracení. Jenže o tom není řeč. Řeč je o totiž tom, že pakliže tomu tak je doopravdy, měli by být reportéři Mladé fronty Dnes a TV Nova dostatečně fikaní, šikovní a pracovití, aby ty informace získali bez použití skrytých kamer a dalších parafernálií úrovně špionážního bijáku čtvrté cenové kategorie. Zajisté, je to mnohem větší dřina než laciné bondyády a také to trvá o něco déle než tichá dohoda se sebestředným poslancem, který své tlusté břicho patrně považuje za pupek světa.

Ale je to také poctivější.

Jenže se zdá, že mí čeští kolezi propadli představám o investigativním novinářství, které si vytvořili na základě několika filmů, většinou amerických, a dodnes si nevšimli, že každé novinářství, počínaje sebemenší zprávou a rozsáhlou reportáží, včetně té skandální, konče, je investigativní. To slůvko totiž neznamená nic jiného než to, že si novinář zprávu, kterou se dozví, ověří. Že ho právě to ověření může přivést k nečekaným koncům, jako se to stalo Carlu Bernsteinovi a Bobu Woodwardovi z listu The Washington Post, to už je jiná věc. Tam pouhé jedno jediné slovo (CIA), které vyslovil drobný lupič u policejního soudu, odstartovalo aféru jménem Watergate. Zásadou ale je, že jde o pouhé ověřování informací, které se k novináři tak či onak donesly. Všimněte si:ne informace, jimž novinář pomohl na svět.

A když už jsme u toho investigativního novinářství: mnozí žurnalisté ze srdce Evropy se domnívají, že začalo v tom ošklivém baráku na 115. ulici ve Washingtonu, v okresu Columbia, kde sídlí The Washington Post. Nikoliv. Kde začalo, to vlastně ani nevíme, ale pořádně se projevilo koncem 19. a začátkem 20. století ve staré budově, kde dlouhou dobu sídlívala i Mladá fronta. Bylo to v pražské Panské ulici číslo 8 a pěstoval je tam jistý Egon Erwin Kisch.

Ale to jenom tak na okraj.

Můj jinak převelice vážený přítel a kolega Karel Hvížďala mi napsal, že v Českém rozhlase řekl, že ve své kritice stavu českého novinářství věc posuzuji z hlediska severoamerickeho novináře, který žije a pracuje v zemi založené na demokratických tradicích. Řekl také, že kupříkladu i tací machři jako naší švédští kolezi neváhali použít konspirativních metod, když pátrali po peněžních pohybech, k nimž došlo při prodeji stíhaček Gripen do Čech.

Inu, jak se to vezme. Osobně bych řekl, že obvinění z neschopnosti, které tady předhazuji novinářům TV Nova a Mladé fronty Dnes se tudíž vztahuje i na naše švédské kolegy.

Nechci – a ani nemohu – diskutovat se svými kolegy o tom, jak či jak moc je prohnilá dnešní česká politická scéna. Chci jenom říci, že dřív, než ji začnou kritisovat, měli by se kolezi z TV Nova a Mladé fronty Dnes podívat sami na sebe do zrcadla.