Na ministerstvo vnitra přišel nový ministr a s ním noví odborní pracovníci. Otvírají se archivy skrývající dosud netušená tajemství o zákulisí předlistopadového vládnutí. Vyplouvají na povrch indiskrétní informace všeho druhu: Na jedné straně je řada těch vyloženě historických, cenných jak pro vědce, tak pro laické občany chtějící se zorientovat v nedávné minulosti a najít v ní možná i lecjaké vodítko pro orientaci v přítomnosti. Na druhé straně jde často jen o pastvu pro bulvár všeho druhu. Různá udání, protokoly, vázací akty, které, zejména když se týkají celebrit dosud činných ve veřejném životě, mají pikantní šmak a jsou považovány za dobře prodejné mediální zboží.

Tak jsme příkladně před nedávnem mohli velice obšírně sledovat spíše smutný než strhující příběh „spolupracovníka“ Jaromíra Nohavici. Některá média, zejména Lidové noviny, přinášela rozsáhlé materiály, mnohastránkové faksimile estébáckých dokumentů doplněné komentáři dnešních mentorů hodnotících Nohavicův dávný čin - jak jinak – s hlubokým odsudkem a často i opovržením. Nějak jsem se v té souvislosti nemohl zbavit dojmu, že v podobných případech jde o mediální hon na lidi. A také se velice často vybaví známé úsloví o tom, že když se naštvete na Boha, zabijete kostelníka. Dějiny zkoumání našeho chování za totality začaly v prvních dnech po 17. listopadu a většinu té doby se – hlavně média, seriózní historikové jsou v tom bez viny – odehrává honba za kostelníky. Čím známější jméno „kostelníka“ média polapí, tím jsou spokojenější. Skutečně dramatické příběhy lidí, na nichž stál onen vyděračský systém, řady aktivních příslušníků a profesionálních fízlů, v podstatě poznáváme jen nahodile, zásluhou právě historiků, kteří výsledky svého bádání předkládají odborné veřejnosti a jen minimum z tohoto bádání zasáhne veřejné povědomí. Čímž jsou vinna bezpochyby média se svou povrchností, sklonem k bulváru, efektu za každou cenu.

Když pak skoro jakoby náhodou pronikne do novin kariérní příběh jedince jako je plk. Jiří Komorous, který se za normalizace velmi aktivně hlásil do služeb represivních složek režimu, jsme překvapeni: jak je to možné? Cožpak policejní sbor nebyl za těch skoro dvacet let očištěn? Cožpak naše bezpečí střeží lidé tak pokrevně spjati s předešlým systémem? Jak mohli v mocenských pozicích vydržet přes tolik vlád, ministrů a politických veletočů? Ti hloubavější si pak položí otázku: jak tedy vlastně funguje ten systém, na němž jsou založeny tajné služby – za komunismu jako za kapitalismu? Není nakonec něco pravdy na těch konspirativních teoriích, o nichž Američané točí tolik filmů a píšou tolik knih, totiž že stát a jeho fungování je plně v gesci tajných skupinek propojených na mezinárodní politické, vojenské a ekonomické zájmy a vůči takové chobotnici je obyčejný občan leda smítkem na kabátě?

Nevědomost je vždycky nebezpečná, protože plodí různá více či méně oprávněná podezření, strach, zmatek a v důsledku i skutečný politický neklid. Náš příklad je skoro čítankový. Před osmnácti lety došlo ke změně režimu. Jeho protagonisté jsou dosud rozběhlí v klíčových mocenských či vlivových pozicích a strukturách, dílem po celý ten čas kooperují s novými vládci země, čímž se opevňují pro případ, že by jednou světlo posvítilo i na jejich minulost. To všechno se ale může dít vlastně jen proto, že média jsou bezzubá. Zajímá je Nohavica, Kanyza, Bohdalová. Možná ještě Komorous, ale i to byl v řadách státní policie tehdy vlastně jen pěšák.

Jediný novinář, který se po celých těch 18 let důsledně a soustavně zabývá otevíráním této Pandořiny skříňky, je Petr Cibulka. Činí to ale často nešikovně, se zbytečnou zaťatostí a ideologicky, takže je pak snadné nasadit mu psí hlavu a učinit z něj obecního blázna. Místo toho, aby se mocní zaradovali, že někdo tolik let tu špinavou práci dělá za ně, a dali Cibulkovi ne-li úřad, tak aspoň morální zadostiučinění.

Dnes se archívy ministerstva vnitra otvírají. Vypadávají z nich příběhy. Doufejme, že budou vypadávat hlavně souvislosti a informace o systému a jeho fungování. Snad potom i naši žurnalisté pochopí, kde je jejich místo. Zda u tučného koryta bulvárních klepů o celebritách, které kdysi kdesi cosi… Nebo ve službě veřejnosti, která má právo dovědět se, v čem to vlastně tolik let žila.

(Psáno pro Česká média)