26.4.2024 | Svátek má Oto


MÉDIA: Není vražda jako vražda

3.3.2018

Při sledování zpravodajství i politické scény posledních dvou dní musím uznat, že Joker z Batmana měl ohledně těch plánů a smrti pravdu, když tvrdil, že: „nikdo nepanikaří, když jdou věci podle plánu, i když je ten plán strašlivý. Pokud zítra řeknu tisku, že gangbanger bude zastřelen, nebo že náklaďák plný vojáků vyletí do vzduchu, nikdo nezpanikaří, protože je to všechno součást plánu. Ale když řeknu, že jeden malej stařík zemře…tak se všichni můžou zbláznit.“ Řeč bude o dvojnásobné vraždě slovenského novináře Jána Kuciaka a jeho přítelkyně, která názorně ukázala hned několik aspektů současné doby.

Všichni jsme si rovni, ale někteří jsme si rovnější

V roce v roce 2015 bylo na Slovensku spácháno 35 vražd, z nichž minimálně jedna spolehlivě plnila stránky novin. Nebývá až tak časté najít pod mostem rozčtvrcenou mrtvolu. 2016 se na Slovensku stalo celkem 48 vražd. Během prvních 6 měsíců roku 2017 se pak na Slovensku odehrálo 40 vražd, včetně mediálně vděčného případu vraždícího Inda. V kolika případech kondoloval slovenský prezident republiky? Kolik těch případů plnilo první stránky novin na Slovensku i v České republice? V kolika případech vypisovala vláda odměnu milionu eur za informace vedoucí k dopadení pachatele? Ale pak stačí v roce 2018 zastřelit jednoho novináře s přítelkyní a politici i novináři se můžou zbláznit.

Chápu: koho by vzrušovaly osudy nějakých podlidí, že. To je normální součást plánu, běžný provoz státu, jaký dnes a denně probíhá. Rozčtvrcené tělo pod mostem? To zajímá leda tak bulvár nebo scénáristy Případů prvního oddělení. Ale zastřelený investigativní novinář i s přítelkyní spolehlivě naplní stránky novin.

V prvé řadě proto, že si lze dobře přihřát polívčičku o vlastní důležitosti novinářského stavu a médií. Kolegu zastřelili proto, že byl novinář, a protože odhalil nějakou zásadní kauzu, která sahá až do nejvrchnějších pater slovenské politiky. Protože se snažil lidem otevřít oči, za jiné nasadil život, hrdina, neohrožený reportér, který měl předpoklady stát se investigativní hvězdou a který se dlouhodobě věnoval korupci (bylo mu 27 let). Druhý den po oznámení vraždy vyšly slovenské noviny v černém, truchlíce za zavražděného reportéra. Takové nasazení nepředvedly snad ani při úmrtí prvního slovenského prezidenta Michala Kováče (vskutku adekvátní reakce).

Redaktoři píší v dojemné shodě výzvu slovenské vládě s tím, že je ohrožen „jeden z nejdůležitějších pilířů svobody“ (jo, tahle čtvrtá moc ve státě). Kýčovitá barvotisková interpretace zločinu a novinářské profese však není tím nejhorším aspektem celé kauzy, zaráží spíše to nasazení, s jakým se přeživší novináři pustili do dojímání veřejnosti. Bezprecedentní útok na novináře? No jasně, protože v případě zmizení novináře už precedens máme, ale střelba tu ještě nebyla.

Chatrné základy slovenského státu

Kauza stránky novin a diskuze na sociálních sítích také proto, že ji lze politicky dobře využít. A tak padají zásadní slova o tom, že vraždění novinářů je něčím naprosto nepřípustným (jako by vraždění jiných profesí či nezaměstnaných přípustné bylo), padají silná slova o nutnosti zajistit bezpečnost všem novinářům (bezpečnost nenovinářů nikoho nezajímá), o nasazení veškerých prostředků (jindy se totiž nenasazují). Často se připomíná Rusko a tamní vraždy novinářů, jenže od roku 1992 do roku 2017 bylo zavražděno v souvislosti s prací „pouze“ 38 novinářů, to je 1,52 novinářů ročně. Při přepočtu na počet novinářů je na tom Slovensko už teď daleko hůř!

Padají i slova o „mafiánském státě“, která nezněla éterem ani v případě mafiánské vraždy z roku 2006, v které hrál roli mlýnek na maso, ani v případě předchozích vražd mezi slovenskými mafiány. Slovenský premiér Fico ve svém prohlášení uvedl, že: „Pokud by se ukázalo, že smrt investigativního reportéra souvisela s jeho novinářskou prací, šlo by o bezprecedentní útok na svobodu tisku a demokracii na Slovensku.“ Druhým dechem odmítá politické zneužívání této tragédie. Třetím dechem pak dodává, že slovenská vláda udělá v rámci svých možností maximum, aby pomohla k objasnění celého případu (členové vlády nejspíš nafasujou baloňáky, zápisníky a lupu).

Všechny tyto výlevy politiků jsou naprosto nepřiměřené významu celé kauzy, nezúčastněný pozorovatel neznalý oběti by podle jejich obsahu tipoval, že na Slovensku muselo dojít k zastřelení prezidenta, teroristickému útoku na redakci novin nebo k dalšímu pokračování aféry Gorila. Pokud by tato prohlášení byla míněna vážně (nejsou), pak demokracie na Slovensku stojí na tak chatrných základech, že stačí fouknout a všechno letí.

Naštěstí pro Slováky jejich demokracie už přežila únos prezidentova syna, Mečiarovy amnestie nebo kauzu Tipos či kauzu Bašternák, a tudíž přežije i dvojnásobnou vraždu, leda by někdo současně zastřelil Fica s Kiskou (pak by se konečně dalo hovořit alespoň o ústavní krizi, ale bude to vůbec někoho zajímat, když žádný z nich není novinář?).

Není nic, na čem by se nedaly sbírat politické body

Pozadu nezůstali ani čeští nevináři a komentátoři, kteří kromě solidarity se slovenskými kolegy (kterou neprokázali ani v roce 2008, kdy zmizel slovenský novinář Pavol Rýpal, ani v roce 2015, kdy bylo vyhlášeno pátrání po slovenském novináři Miroslavu Pejkovi) už zvládli zepsout prezidenta Zemana za to, že nekondoloval, resp. za to, že veřejně neodsoudil dvojnásobnou vraždu (protože kdo veřejně neodsoudí každou vraždu, tak ji svým mlčením vlastně schvaluje a podporuje, to je snad jasný). Zeman to nakonec udělal, ale až se 24hodinovým zpožděním (skandál!).

A protože Zeman musí být kritizován, ať už udělá cokoli, tak se okamžitě vytáhl bonmot s likvidací novinářů (který byl sice nevkusný a padl v naprosto jiném kontextu, nepobavil ani Putina, ale teď se to hodí). Jinak si čeští politici a novináři nijak nezadali za reakcemi těch slovenských, Miroslav Kalousek se po dlouhé době zvládl dostat do novin výrokem o prasatech na Hradě (teď může strávit dalšího čtvrt roku v hibernaci), další mluvili v souladu se svými stranickými legitimacemi tu o ohrožení demokracie, tu o rusofikaci, kandidát na prezidenta Horáček dokonce o atentátu vůči naději na demokracii. Shrnuto, když se to politicky hodí, neštítí se čeští politici ani dvojnásobné vraždy ke sbírání politických bodů.

Žijeme v post-faktické době

Ve výše popsané mediální smršti zcela zanikají fakta, kterých je zatím zoufale málo: ví se, že novináře i jeho přítelkyni někdo zastřelil, ale zatím není známa ani doba smrti (ke které mohlo dojít v rozpětí čtyř dní). Není znám pachatel, není znám ani motiv. Vražda mohla, ale nemusela souviset s prací Kuciaka. Mohla to být loupežná vražda, vražda ze žárlivosti, dokonce vražda spáchaná omylem? Klidně mohla, anebo taky nemusela. Protože olympiáda v Jižní Koreji skončila, stali se z expertů na sjezd, bruslení a hraní hokeje nyní experti na vyšetřování vražd. Škoda, že se vyšetřování trestných činů až dosud nevěnovali, s jejich nasazením jsme mohli problémy kriminality hravě vyřešit a objasnit i případy Průhonického rozparovače a další kriminalistické pomníčky.

Spousta lidí má už teď jasno: případ nepochybně souvisel s prací, s některou kauzou, kterou Kuciak buď odhalil, nebo kterou se teprve odhalit chystal. Problém je, že těch kauz je celá řada, a tak padají teorie o italské mafii, slovenské mafii, propojení italské mafie se slovenskou vládou, o pomstě podnikatele Kočnera, o dotacích pro obchodní společnosti blízké SMERu, Kmenta píše o Panama Papers a popravě nebohého novináře… čím podrobněji se novináři případem svého mrtvého kolegy zabývají, tím více možných kauz stojících za vraždou nacházejí a narůstá i počet možných kombinací, což případ nijak neobjasňuje, ale komplikuje. Ale jinak je to naprosto jasné, psali to ve všech novinách! Jen nevím, co tito experti budou psát, pokud se ukáže, že motivem nebyla práce Kuciana, ale něco zcela jiného.

Přesto naprostý nedostatek fakt nezabránil politikům v jejich prohlášeních o konci demokracie a novinářům v naprosto neadekvátních reakcích a spekulacích. Přitom titíž lidé se zvládají pohoršovat nad fake news, hoaxy a absencí kritického myšlení. Nelíbí se jim svět, který sami aktivně budují a vytvářejí. Místo uměřených reakcí (odpovídajících neznalosti faktů) padají bombastické výroky a dělají se prázdná gesta. Ale aspoň víme, jak fyzicky vypadá milion eur a jak báječně se umí rozhořčit. Až nastane skutečná krize, bude jim chybět slovník a jejich šedesáté sedmé zásadní vyjádření už s nikým nepohne. Ale do té doby…